Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

5. Pečení je terapie

Astoria svou nabídku myslela vážně na dvě stě procent. Bylo dobře, že následujícího dne byla neděle, rozhodla jsem se totiž, že dnes výjimečně neotevřu a místo toho celý den zasvětím tomu, že Astorii všechno vysvětlím, ukážu a dám jí alespoň trochu času, aby se zorientovala, něco si vyzkoušela a cítila se zde komfortně.

„Opravdu ti nevadí, že u tebe ještě na pár dní zůstanu?" ujišťovala se již poněkolikáté, když jsme toho rána po klidné a společné snídani scházely dolů do cukrárny.

„Kdyby mi to nevadilo, tak ti to zaprvé řeknu, a zadruhé bych ti něco takového ani nenabízela," zopakovala jsem jí opět, a abych svá slova trochu zmírnila, ohlédla jsem se na ni a mírně se usmála. Její úzkostlivá tvář se trochu projasnila a já nemohla nepřemýšlet o tom, jak moc jí to sluší, i když tu přede mnou stojí v ošuntělých starých věcech, nenamalovaná a s vlasy staženými do rozcuchaného drdolu. Vlastně se mi takhle líbila ještě víc - působila tak nějak uvolněněji, nevinněji. Jakmile jsem ucítila zašimrání v žaludku, honem jsem od ní odtrhla pohled a donutila se tyto nevhodné myšlenky zaplašit.

„Slibuju, že se pokusím něco najít co nejrychleji," vyhrkla rychle, ale to už na ni čekaly jiné starosti, poněvadž jsme se objevily v kuchyni. Zběžně jsem jí představila, jak to zde chodí během běžného dne, a ona se celou dobu tvářila nesmírně vážně a hltala každé slovo a já se musela držet, aby mi necukaly koutky. Takhle vážně jsem to nebrala ani já - ale možná to bylo tím, že jsem se zde pohybovala už od dob, co jsem se naučila chodit. Kuchyně a naše cukrárna pro mě byly známé a bezpečné prostředí.

„Na jednu stranu si říkám, že když budu všechno dělat pečlivě a budu postupovat přesně podle receptu, tak přece nemůžu nic pokazit, no ne?" prohlásila Astoria se značnou nejistotou v hlase, zatímco jsem z šuplete vytáhla babiččinu knihu, v níž byly sepsány veškeré recepty, které vymyslela. Pátravě jsem se na Astorii zadívala. Tentokrát se nekoukala na mě, ale všude kolem na kuchyňské vybavení a prsty bezděčně přejížděla po lince. Nějak jsem neměla to srdce jí říct, že pokazit se může naprosto cokoliv a naprosto kdykoliv. Člověk si myslí, že má věci pod kontrolou, ale ve skutečnosti se mu všechno bortí pod rukama, avšak odmítá si to připustit.

„Tak, tady jsou všechny recepty od mé babičky," řekla jsem místo toho a otevřela tlustý sešítek na první stránce. Už dávno jsem jej nepotřebovala, všechny její recepty jsem znala nazpaměť. Teď, když jsem po takové době znovu uviděla její důvěrně známé zhuštěné písmo a představila si ty dny, kdy seděla ve svém oblíbeném křesle, s hrnkem teplého čaje a s úsměvem na tváři sepisovala své celoživotní dílo pro další generace, jsem pocítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Prsty jsem se zlehka dotkla zkrabatělého papíru a myslela na to, že kdysi po něm jezdila její laskavá ruka a psala tyto řádky.

Astorii zjevně překvapilo mé nečekané zmlknutí. O chvíli později jsem ucítila její jemný dotek na paži. „Určitě ti musí hodně chybět, viď?" hlesla potichu něžným hlasem a já se pokusila polknout knedlík, jenž se mi utvořil v krku. Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí a potřebovala jsem chvilku, abych se dala dohromady.

Zhluboka jsem se nadechla a otřela si oči. „Dobře, takže tady budeš mít veškeré recepty, podle kterých se budeš řídit," vrátila jsem se zpátky k původnímu tématu. „Rozhodně nebudeš muset pracovat se všemi najednou, tím, že jsem tady byla sama, jsem musela nabídku dost omezit. A myslím, že u toho ještě chvíli zůstaneme, ale nejspíš ani zákazníkům omezenější výběr nevadí, na tržbě se to nepodepsalo. Co dělám každou neděli, je to, že na následující týden obnovím nabídku. Takže první věc, co společně uděláme, než se pustíme do nějakého zkušebního pečení, je to, že si spolu sedneme a dáme to dohromady, souhlasíš?" zeptala jsem se, a až po vyřčení dáme to dohromady mi došlo, že se ta slova dají vyložit i jinak. Zrudla jsem, avšak Astoria nic nepostřehla a jen nadšeně přikývla a nemohla se dočkat, až se pustíme do práce. Přestaň nad vším - a hlavně nad ní - pořád tak přemýšlet, okřikla jsem se v duchu, když jsme se posadily k jednomu ze stolků. Astoria si dychtivě pročítala recepty a já na ni uchváceně hleděla. Nemohla jsem si pomoct. Ale věděla jsem, že je to špatné, že bych o ní měla přemýšlet jen jako o své spolupracovnici. Přála jsem si, aby ty myšlenky a pocity šly nějak vypnout. Před pár dny se měla vdávat. Vztah byla ta poslední věc, na kterou měla pomyšlení. A na vztah se... ženou... se mnou, by nepomyslela už vůbec. Rozhodně jsem ji ničím nechtěla přivádět do rozpaků.