Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

15. Nečekané setkání

„Víš, vaše cukrárna by měla mít ještě jeden takový slogan," prohlásila Astoria, která se opírala o pult a hleděla prázdným pohledem na zavřené dveře, za nimiž asi před půl hodinou zmizeli Percy a Hermiona, samozřejmě usmíření, ruku v ruce, a se šťastnými výrazy ve tvářích. Byla jsem ráda, že to mezi nimi dopadlo dobře. Jakožto pravá ruka a pomocnice mojí mámy a babičky jsem jejich společný příběh lásky měla skoro z první ruky. Většina důležitých milníků v jejich vztahu se totiž odehrála právě v naší cukrárně. Mrzelo by mě, kdyby jim to spolu nevyšlo, protože Percy se choval občas jako pitomec, ale velmi Hermionu miloval, stejně jako ona jeho.

„Opravdu? Jaký?" zajímala jsem se a odhodila jsem chňapky, protože jsem kontrolovala, jak se pečou ty perníkové řezy, které jsem Astorii slíbila připravit, trochu i jako náhradu za ten limetkový koláč, jenž na ni už dnes nezbyl. „Za chvíli to bude," informovala jsem ji, když jsem se k ní připojila a lokla si horkého jablečného čaje.

Oči se jí rozzářily. „Už se těším," pověděla upřímně a pak se vrátila zpátky k tématu. „Kdy tvoje babička založila tuhle cukrárnu?"

„Někdy v roce 1953, proč?"

„No, k tomu sloganu - měli byste si tam připsat," odkašlala si a koutky rtů jí pobaveně cukly, „Abbottovi - pomáháme vám v lásce již od roku 1953."

Vyprskla jsem smíchy. „Panebože."

„Hej, hej, nesměj se tomu, vždyť mám pravdu," bránila se. „Skoro všechny příběhy, které jsi mi zatím vyprávěla, byly o lásce, která často začala právě ve vaší cukrárně. Od toho nápadu upustím, když mi řekneš jeden jediný příběh, který neskončil dobře nebo tím, že se do sebe dva lidi zamilovali." Zatvářila se vítězoslavně, protože k tomu jsem jí já opravdu nemohla nic říct. Nenapadala mě jediná dvojice lidí, která by se mi svěřila se svým společným životním příběhem a pak se nakonec rozešla. „No vidíš, nemáš na to co říct. Nikdo takový se tu totiž ještě neobjevil. Teda kromě mě, ale já přišla bez Blaise, a to se nepočítá. Třeba kdyby sem přišel se mnou, tak bychom se do sebe zamilovali," dodala s úšklebkem. To doufám, že ne, pomyslela jsem si dřív, než jsem se stihla zarazit. „Merlin ví, co za tajnou přísadu přidáváte do těch svých dobrot," pronesla tajemně a věnovala mi naoko zkoumavý pohled.

„Neboj se, brzy to zjistíš, protože perníkové řezy budou hotové už každou chvíli," ujistila jsem ji a vydala se zpátky ke kuchyni. Z trouby jsem vytáhla plech s nadýchaným perníkem, z jehož vůně se nám okamžitě sbíhaly sliny.

„Takže až to ochutnám, taky se do tebe zamiluju?"

Řekla to tak lehkým a bezstarostným tónem, jako kdyby se se mnou právě bavila o počasí, a ne o něčem takovém. Jen stěží jsem udržela plech v rukou - z toho šoku, který se mě zmocnil, mi málem upadl na zem. Radši jsem jej položila na linku, ruce se mi totiž zničehonic začaly třást. Pohlédla jsem na Astorii, ta však vypadala klidně a nevzrušeně, z čehož jsem usoudila, že se jednalo pouze o nevinnou poznámku - ze které jsem se ale já málem zbláznila.

„Můžu ti nějak pomoct?"

„To je dobré, děkuju. Jen budeš muset ještě chvíli vydržet, než se všechno natře a poskládá na sebe," vysvětlila jsem jí, zatímco jsem rozkrajovala ještě horký perník na stejně velké pláty. Astoria se postavila po mém boku, chopila se vanilkového krému a začala jej roztírat. Mlčky jsme pracovaly, mně se hlavou honily zběsilé myšlenky a cítila jsem, jak se mě z Astorie, z její blízkosti a opojného parfému zase zmocňuje slabost. Měla jsem pocit, že se potím úplně všude. Ruce se mi chvěly, srdce mi zprudka bušilo, připadala jsem si malátně, jako bych měla horečku. Už to bylo k žití a najednou jsem zase tam, kde jsem byla předtím. A věděla jsem, že s tím nemůžu nic dělat.