Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

19. Nezapomenutelná poprvé

„Harper! Pojď sem, prosím."

Dívka se zlatavými vlasy zvedla hlavu od své učebnice lektvarů. Jeden by řekl, že vaření lektvarů se od pečení nebude zas až tolik lišit - koneckonců, člověk by měl mít smysl a cit pro detail, měl by být pečlivý a hlavně by se měl držet postupů a receptury, které by pečlivě dodržoval. A přesto z lektvarů Harper, která měla na cukrařinu přirozené nadání, překvapivě skoro propadala. Jen díky dobrákovi Křiklanovi a tomu, že mu tu a tam přinesla na ochutnání nějakou dobrůtku, hlavně jeho oblíbené ananasové řezy, zabraňovala rok co rok pohromě v podobě opravných zkoušek z lektvarů.

Odložila učebnici s úlevou, radostí, ale i s pocitem provinilosti, že tak trochu zanedbává své studijní povinnosti, jedním rychlým pohledem zkontrolovala měkoučké a nadýchané citronové korpusy a následovala matčino volání. Helene Abbottová stála za pultem a zrovna si od zákazníka přebírala drobné. Harper jí zlehka zaťukala na rameno. „Á, tady jsi," zvolala úlevně Helene, když se ohlédla, a odhrnula si pramen zbloudilých vlasů z čela. „Přejeme vám hezký den!" zavolala ještě za zákazníkem. „Prosím, pojď to vzít na chvilku za mě. Oběhni stoly, jestli někdo něco nechce, a kdyžtak prosím vyřizuj objednávky. Já půjdu dozadu, potřebuji dokončit ty pavlovy a začít skládat ty vychladlé korpusy. Kdyby něco, houkni na mě."

„Táta ti přijde pomoct?" zajímala se.

Helene přikývla. „Ano, asi ho o to poprosím. Dneska je tu nějak rušno."

„Stejně jako včera a předevčírem, a zítra a pozítří. Musíš se smířit s tím, že tvoji cukrárnu všichni milují, mami."

Láskyplně ji štípla do tváří. „Naši cukrárnu, zlato. Tohle království bude jednou celé tvoje." Potom už se odebrala dozadu, Harper se postavila za pult a prohlédla si, kolik z nabídky toho ubylo. Bylo jí jasné, že tu zůstane až do večera, a až se vrátí na kolej, už nebude mít energii se učit. Při zítřejším testu bude muset spoléhat na své štěstí. Možná by se neměla učit den před testem... Ale co, pomyslela si v duchu a ušklíbla se, všichni ví, že ze mě žádný lektvarový mistr nebude. Popadla notýsek a tužku a na přání své matky obešla zákazníky. Když došla ke stolu, u nějž seděla trojice mladíků, neměla ani tušení, že jí jeden z nich obrátí život vzhůru nohama.

„Budete si ještě něco přát?" zeptala se jich a zvedla k nim pohled. Trochu se zarazila, když si uvědomila, že to jsou studenti, kteří přijeli na výměnný pobyt z americké školy Ilvermorny. Chodili o ročník výš než ona, takže s nimi nesdílela žádné předměty, ale vybavovala si je z prvního dne, kdy přijeli, a taky je často vídávala ve Velké síni u společných jídel, byť, pokud se nemýlila, sedávali u stolu Nebelvíru.

„Já ano," ozval se jeden mladík, docela statný, hnědovlasý, s hřejivýma hnědýma očima. Upřel na ni trochu nejistý pohled a rty se mu zvlnily opatrným úsměvem. „Mohl bych si přát jedno rande s tebou?"

Harper málem překvapeně zamrkala. Trojice mladíků na ni upírala dychtivý pohled a čekala, jak zareaguje. Harper se přinutila k sebevědomému úsměvu, spočítala jejich útratu a odtrhla lísteček, který plácla na stůl. „Přát si to můžeš," opáčila škádlivě, otočila se na patě a vydala se pryč, vyprovázena hlasitým smíchem dvou chlapců.

„Škoda, kámo, za pokus to stálo!"

„Ta tě dobře utřela!"

Harper to nedalo, musela se ohlédnout. Hnědovlasý mladík na ni upíral usměvavý pohled a ona si nemohla pomoct, aby se neusmála zpátky. Vrátila se zpět na své místo za pult a vlastně ji už tolik nepřekvapilo, když se onen Američan objevil před ní.