Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

11. Návraty domů

Když jsem se toho rána probudila, měla jsem pocit, jako by bylo něco jinak než obvykle. Jakmile jsem pootevřela oči a pohledem pomalu bloudila po pokoji, došlo mi, že mezi žaluziemi a závěsy, jež byly zataženy kolem oken, se dovnitř nenápadně vkrádá přirozené denní světlo. Zprvu mi nedošlo, co to znamená - po několika dalších vteřinách, kdy se můj mozek snažil začít fungovat, jsem se rychle napřímila. Proboha, zaspala jsem! byla moje následující myšlenka. Než jsem se ale stihla vymrštit z postele, naházet na sebe oblečení a utíkat dolů do cukrárny, abych se pokusila zachránit promarněných Merlin ví kolik hodin, uvědomila jsem si, že ke mně doléhá sladká teplá vůně. Vzápětí mi padl zrak na noční stolek, na němž se kromě mého deníku a svíčky nacházel také hrneček s čajem, talířek s čerstvě upečeným muffinem a krátký vzkaz.

Zmateně jsem nakrčila čelo a natáhla se pro onen kousek papíru.

Doufám, že ses neprobudila příliš brzy. Přeji Ti krásné ráno. Pokus se dneska lehce zvolnit a alespoň trochu si ho vychutnat. Neboj se, o všechno se postarám. A

A za tím krasopisně napsaným A se nacházelo i maličké srdíčko. Patrně bych tomu neměla přikládat žádnou váhu. Ale i tak jsem se nemohla ubránit úsměvu. V tom mi nikdo zabránit nemůže.

Zprvu jsem měla nutkání přece jenom vyskočit z postele a vydat se - samozřejmě pozvolným krokem - dolů do cukrárny, jen abych se skutečně ujistila, že je tam všechno v pořádku. Ale než jsem tuto myšlenku stihla proměnit v čin, včas jsem se zarazila. Musím Astorii důvěřovat. Určitě to má všechno pod kontrolou. Zvládne to. Navíc, tímhle mi chce určitě ukázat, že na to má, a že se na ni můžu spolehnout. Že jí můžu věřit. A i kdyby se přece jenom stal nějaký malý zádrhel, je přeci čarodějka, no ne? Donutila jsem se trochu uklidnit. Po dlouhé době si konečně dopřeju klidnou a ničím nerušenou snídani. Musela jsem se pousmát, když jsem si uvědomila, že Astoria mi prozíravě zabavila i budík.

Vstala jsem, bosýma nohama jsem vklouzla do chlupatých bačkor a oblékla si župan. Došla jsem k oknu, roztáhla závěsy a na chvíli okno otevřela. Pak jsem se vrátila zpátky do postele, lokla si jablečného čaje, z nějž stoupala skořicová vůně, jež ve mně probouzela jak volání podzimu, tak i příchod zimy, a ukořistila muffin i knihu, kterou jsem měla rozečtenou již tak měsíc. Ale protože jsem vždycky vstávala brzy ráno a domů se vracela večer unavená, nikdy jsem na čtení neměla náladu ani energii. Pokud už jsem knihu vzala do ruky, vždy se mi začala klížit víčka. Jediný rituál, co jsem pravidelně dodržovala, bylo psaní deníku. Teď jsem si však mohla vychutnat pohodové ráno. Usmála jsem se, kousla si do čokoládového muffinu s vanilkovou náplní a otevřela knihu na stránce, na níž jsem skončila. Ponořila jsem se do příběhu a pro jednou přestala vnímat čas.

🧁 ༉‧₊˚

„Ale ne, co tady děláš?"

„Takové uvítání jsem si teda nepředstavovala," prohlásila jsem pobaveně, když jsem asi po hodině sešla dolů do cukrárny. Astoriina zástěra byla celá pomoučněná, stejně tak její ruce i tváře. Trošku mi zaškubaly koutky pobavením, ale držela jsem se. I když vypadala, že se na mě trochu zlobí za to, že jsem se tu objevila tak brzy, zároveň jsem z ní měla pocit, jako kdyby část jí byla vlastně vděčná za to, že už jsem konečně tady. Z námahy jí červenaly tváře a vlasy se jí lepily k čelu.

„Ty víš, jak to myslím," povzdechla si a trochu vyčítavě na mě pohlédla. „Myslela jsem, že si dopřeješ víc volna, vždyť pro sebe vůbec nemáš žádný čas. Já vím, že to nevypadá, ale zvládla bych to tady."

„O tom ani v nejmenším nepochybuji," ujistila jsem ji upřímně. „Jen... asi se mi stýskalo. Už jsem na takový režim zvyklá, bylo by pro mě divné nepracovat. Ale jestli chceš, klidně si támhle sednu a budu tě jen pozorovat." Pokrčila jsem rameny a nasadila úsměv.