Nauč mě milovat ✔ | ʰᵖ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

6. Co dovedou náhody

Zatímco se Astoria učila péct, prodávat a seznamovat s chodem cukrárny, já jsem se učila poznávat své pocity a taky jsem se snažila v nich vyznat. Ať jsem se pokoušela nalhávat si cokoliv, lhostejná mi nebyla, nemohla být. Ačkoliv se mi po válce podařilo vyhnat ji na pár měsíců z hlavy, protože jsem prostě musela, po jejím nečekaném vpádu nejen do mé cukrárny, ale hlavně do mého života, byla zase zpátky a okupovala mi mysl. Mohla jsem se snažit, jakkoliv jsem chtěla, ale svoje pocity a náklonnost k ní jsem potlačit nedokázala. Vlastně je to zvláštní, přemýšlela jsem, zatímco jsem polevou zdobila muffiny, jak se člověk může zamilovat do někoho, koho ve skutečnosti vůbec nezná? Dokud se Astoria nestala součástí mých dnů, mohla jsem si alespoň nalhávat, že je ve skutečnosti rozmazlená zmijozelská princezna, která navíc všemi pohrdá, je zlá a nenávistná a namyšlená. Jenže ona taková nebyla. A o to těžší bylo potlačovat mé city.

V cukrárně se pravidelně střídaly známé i neznámé tváře, stejně jako jsme se za pultem střídaly my dvě s Astorií. Zpočátku jsem se trochu bála, jak naše nečekané partnerství bude fungovat, ale Astoria sem překvapivě zapadla skvěle, přestože to pro ni byl úplně jiný svět. A možná z tohoto důvodu sem zkrátka patřila. Třeba se celou dobu nacházela v nesprávném světě, ve světě čistokrevných a své rodiny, která po ní žádala věci, s nimiž ona nesouhlasila. Možná se teprve až tady konečně našla. Alespoň jsem v to tedy doufala.

Na zákazníky i na mě byla věčně usměvavá, a přestože podobně působila i ve škole, nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, jako bych tuhle její stránku neznala. Třeba to bylo tím, že se v okruhu svých zmijozelských spolužáků musela často přetvařovat - a tak nejspíš ani její úsměv nepůsobil tak docela opravdově, což jen málokdo dokázal rozeznat. Já jsem ten rozdíl ale nyní viděla - působila jinak, uvolněně, šťastně, jako kdyby konečně mohla sundat svou masku, kterou možná nosila i více jak těch sedm let, jež jsme společně sdílely v Bradavicích. A já jsem si nemohla neuvědomit, že kdykoliv se na mě usmála, musela jsem se usmát taky. Přílivová vlna smutku, jež mě pravidelně až donedávna zalévala každý den od druhého května, pomalu ustupovala a já si zase začínala všímat malých radostí života.

Uvědomila jsem si, že jsem si při práci začala tiše broukat. Trochu mě to zarazilo. Co se to se mnou dělo? Jak je možné, že u mě proběhla tak rychlá změna? Zahleděla jsem se ke dveřím, propalovala jsem pohledem Astoriina záda. Tmavé vlasy měla spletené do rybího copu, aby jí nepřekážely, a zrovna se o něčem bavila s mladým mužem. Zvonivě se zasmála. Ten zvuk dolehl až ke mně a mně podél páteře přeběhly příjemně mrazivé jehličky. Ty jsi nepoučitelná, Hannah.

Než jsem od ní stihla odtrhnout pohled, celá rozzářená se na mě otočila. Lehce nadzvedla obočí, když zjistila, že ji pozoruju, ale pak se usmála a nakoukla dovnitř. „Prosím tě, myslíš, že bys mohla zabalit do krabice velkou objednávku?" zeptala se mě zvesela. Přikývla jsem, odložila jsem cukrářský zdobící pytlík a natáhla se pro šedou krabici, do které jsem poté podle Astoriiných instrukcí začala ukládat nejrůznější dortíky, rolády, koláče, muffiny, větrníky,...

„To chce pohostit celou ulici, ne?" vydechla jsem pobaveně, když se seznam stále ještě neblížil ke konci.

Zasmála se a v očích se jí objevila hřejivá něžnost. „Prý chystají rodinnou oslavu s velkým překvapením. Zjistila jsem, že jeho paní čeká miminko," prozradila mi šeptem, jako by to bylo to největší tajemství na světě. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se do jejího hlasu vkradl toužebný podtón. Přála si Astoria dítě, už nyní, v tak mladém věku? Byl to také jeden z důvodů, proč litovala, že ze svatby vycouvala? Moje dobrá nálada se začínala pomalu vytrácet. Byla to další věc, o které jsem musela přemýšlet, a která mě jen tak neopustí.