Nepenthe

2.kapitola

Jakmile vyzvedl to co měl, s návratem do Londýna už tolik nespěchal, protože po cestě do malé chaloupky, kterou jeho matka využívala k úschově nejrůznějších předmětů, zahlédl útulně vypadající kavárnu, která tu určitě nebyla v době, kdy tu byl naposledy. A jakožto velký milovník kávy, což byla pravděpodobně jeho italská stránka, nemohl odolat, aby si nezašel jednu kávu dát.

Musel uznat, že kavárna byla vevnitř opravdu útulná, ale ani trochu to nebyl jeho styl. Ovšem jeho první myšlenka po příchodu směřovala ke ztracené nebelvírce, které by se tu určitě moc líbilo. Tím si byl jist. Ve vlaku měl dost času o tom přemýšlet, ale bohužel nemohl přijít s žádným řešením. Nezabránil ani myšlenkám o tom, že se jí něco stalo. Co když se k ní dostal někdo z Voldemortových příznivců? Co by pro ně bylo lepšího, než se pomstít samotné Hermioně Grangerové? Čarodějce, která nejen, že byla mudlovského původu, ale také nejlepší přítelkyní Harryho Pottera? Odpověď byla jednoduchá. Nic lepšího nebylo.

S povzdechem dopil poslední lok kávy, načež se přemístil k pultu, za kterým stála dívka s plavými vlasy, pravděpodobně tak v jeho věku. Blaise odhadoval, že tu studovala na univerzitě, neboť stejně jako v kouzelnickém světě bylo toto místo proslulé svou bezčarovou zónu, v mudlovském světě bylo proslulé svou univerzitou.

„Jak dlouho už tu jste?" zeptal se dívky a snažil se nevypadat příliš nepřístupně, aby se nezalekla.

Blondýnka na něj zvědavě pohlédla. „Já osobně od září, takže skoro půl roku, ale kavárna je otevřená něco málo přes rok."

Blaise přikývl. Věděl, že už tu dlouho nebyl, ale že to bylo až takhle dlouho, to netušil. Při tom věčném cestování občas ztratil pojem o čase.

„Chtěl jsem vám jen říct, že máte skvělou kávu," sdělil jí, přičemž se pokusil o něco, co mělo připomínat úsměv. Nerad jednal s mudly, protože i když se o jejich světě snažil naučit, co nejvíce mohl, pořád tu byla šance, že něco splete. A on se nerad mýlil. Jenže taky uměl ocenit dobrou kávu. Tak trochu si myslel, že kdyby se narodil jako mudla, pravděpodobně by jeho práce obnášela něco s tímto lahodným nápojem.

„To jsme rádi, ale nejspíš byste to měl říct paní majitelce. Zrna si vybírá sama a je v tom velmi pečlivá," řekla mu s menším úšklebkem.

„A paní majitelka tu je?"

„Jistě, vydržte," přikývla a otevřela dveře, které měla přímo za zády. „Mio, máš tu někoho, kdo je zřejmě tak posedlý kávou jako ty," řekla do místnosti a věnovala mu šibalský úsměv.

Blaise usoudil, že by patřila do zmijozelu. Dělal to často, když byl v mudlovském světě. Pozoroval lidi, a snažil se přijít na to do jaké koleje by patřili, kdyby chodili do Bradavic. Dost mu to zpříjemňovalo čas strávený mimo jeho komfortní zónu.

„Hned jsem tam," ozvalo se z místnosti, a i když ten hlas Blaise z místa, kde stál, slyšel velmi tlumeně, nemohl se splést v tom, komu patřil.

Ještě dřív, než vyšla ven, se svět kolem něj zastavil. Blaise nemíval v životě až takovéto štěstí. Nebylo možné, aby ji potkal ještě ten stejný den, co mu Theodore řekl, že už ji dva roky nemohou najít. Na druhou stranu by to dávalo smysl, protože pokud je celou tu dobu zde v Cambridgi, vysvětlovalo to fakt, proč nepoužívá kouzla.

Když vyšla z místnosti, Blaise okamžitě věděl, že něco bylo jinak, jenže nemohl přesně říct, co to bylo. Měl zvláštní pocit déja-vu. Něco uvnitř něj mu říkalo, že by měl vědět, co se dějě, ale on neměl nejmenší tušení, co by to mohlo být. Nezmohl se ani na jedno jediné slovo, jak moc v šoku byl.