Nepenthe

20.kapitola

„Ty už jsi to někdy dělal?" zeptala se podezíravě Hermiona, když opustili s Blaisem led a posadili se na lavičku, aby se mohli přezout.

„Jako jestli jsem někdy v předchozích letech navštívil mudlovské kluziště? Odpověď je ano. Každý rok jsme sem zašli spolu s Theodorem a Dracem," odpověděl zcela vážně, ale koutky rtů mu cukaly nahoru.

„Tak, jak je možné, že ti to tak šlo?" nechápala. Ona sama si nebyla na ledě nějak zvlášť jistá, a to kdysi chodívala s rodiči na kluziště často, takže nechápala, jak Blaise mohl bruslit bez sebemenších problémů, když stál na bruslích prvně v životě.

„Přirozený talent," ušklíbl se a postavil se, načež jí podal ruku, aby jí pomohl vstát.

Pak se společně vydali vrátit půjčené brusle, přičemž ji Blaise stále držel za ruku. Hermiona se snažila příliš nesoustředit na to, jak ji jeho ruka hřeje, a místo toho přemýšlela nad tím, co jí unikalo ohledně Blaisova náhlého talentu na bruslení. A netrvalo jí dlouho na jeho tajemství přijít. Tolik si zvykla na jejich chvíle v Cambridgi, kde nemohli kouzlit, až by skoro zapomněla, že je Blaise stále kouzelník, a k tomu čistokrevný.

„Použil jsi magii, že ano?" prohlásila vítězně, když vrátili brusle a vydali se ke stánkům s občerstvením.

„Musel jsem si trochu pomoci, víš, jak nesnáším, když vypadám jako idiot. Kdybych na ten led vlezl bez magie, skončil bych velmi rychle na zadku, a to jsem chtěl vynechat," vysvětlil a zatáhl ji k jednomu ze stánků. „Dáme si čokoládu?" navrhl, ale na její odpověď nečekal a rovnou jim objednal.

Blaise si dnešní den náramně užíval. Určitě na tento den bude ještě dlouho vzpomínat. Hermiona za ním ráno přijela do Londýna a společně si dali snídani, než se vydali na vánoční trhy. Po obědě se přesunuli do Hyde parku, kde se nacházeli právě teď. Celý park byl pokryt nejrůznějšími atrakcemi, stánky a světýlky. Nyní už se stmívalo, takže všechna ta světýlka zářila oslňujícím světlem, a k tomu všemu ještě včera konečně sněžilo, takže atmosféra byla zcela dokonalá. Dokonce i Blaise z toho začínal mít sváteční náladu.

Jenže i tak tu byl jeden malinkatý zádrhel. Oslavy v Doupěti už probíhaly celou hodinu a bylo to na něm, jestli se rozhodne tam Hermionu nějakým záhadným způsobem dostat, nebo ne. Theodore mu poslední dny posílal minimálně tři dopisy za den a on už z toho trochu začínal šílet. Cítil se pod strašným tlakem, protože nevěděl, co by měl udělat.

Sice pořád nevěděl, co se tehdy stalo, ale měl zpět svou nebelvírku. A ano, ani teď se nemohl zbavit pocit, že na ní bylo něco jinak. Neustále měl pocit, že by ji měl před něčím zachránit, i když nebyl žádný rytíř v leské zbroji. Bál se, že pokud ji do Doupětě vezme, všechno se pokazí. Nechtěl ji zklamat. Ale také věděl, že se potřebuje znovu setkat s přáteli, aby věci uvedli na pravou míru.

„Mohla bych tu být klidně celý víkend," vydechla spokojeně hnědovláska, zatímco usrkávala horkou čokoládu.

Blaise přikývl. „Musím uznat, že to není vůbec špatné. Ovšem nejsou to jediné plány, které na dnešek máme," oznámil jí a snažil se v hlase skrýt nervozitu, která se ho zmocňovala.

„Vážně? A co by to mělo být?" vyzvídala natěšeně Hermiona. I ona si dnešní den užila. Dnešek byl patrně ten nejlepší den od doby, co neměla magii.

„To je tak trochu tajné," hlesl s pohledem upřeným na svůj kelímek čokolády.

„Myslím, že už jsem ti někdy zmiňovala, jak nesnáším překvapení," řekla s menším zamračením, které jí ovšem na tváři nezůstalo moc dlouho. „Kdy musíme vyrazit?"