Nepenthe

19.kapitola

Hermiona si pobrukovala, zatímco v kavárně rozvěšovala světýlka. Byla tu dnes sama, ale i tak se rozhodla, že začne s vánoční výzdobou. Takže vždycky když se ujistila, že všichni hosté mají, co potřebují, odběhla si ke zdobení.

„Trochu výš, drahoušku," ozvalo se za jejími zády.

Hnědovláska se pro sebe usmála, načež světýlka připevnila o něco víc. Přes rameno se pak otočila na paní Davidsonovou, postarší paní, která byla jejím stálým zákazníkem.

„Takhle?" ujistila se, dokud stála na židličce.

Paní Davidsonová spokojeně přikývla. „A teď už slez dolů, než si něco uděláš."

Hermiona seskočila dolů a postavila se vedle stolu, kde postarší žena seděla, aby mohla zhodnotit svou práci. Letos byla výjimečně ve vánoční náladě, a tak to tu hodlala pořádně vyzdobit. Loňské Vánoce se tomu moc nepověnovala, což nyní hodnotila jako chybu, a tak se rozhodla to tento rok napravit. Přece jen vedla podnik, a nemohla se nechat ovlivňovat svou náladou, i když se jí hodilo, že se na Vánoce začínala těšit, a tak se jí to zdobilo mnohem lépe, než kdyby se utápěla v sebelítosti jako předchozí roky.

„Buď tak hodná a udělej mi další perníčkový flat white, ano?" poprosila ji paní Davidsonová. „Ale už bez kofeinu, víš, že mohu jen jedno kafe denně."

„Samozřejmě," usmála se, vzala si prázdný šálek a odešla za pult.

Během přípravy kávy přemýšlela, co by ještě kavárně dodalo vánoční kouzlo. Přes internet si objednala pár vánočních hrníčků, které v prosinci vymění za klasické, a krom světýlek, které právě rozvěsila, ještě na okna nalepila sněhové vločky. Chystala se ozdobit i stromeček, ale nechtěla umělý a na živý bylo ještě brzo.

Kavárnou se rozezněl zvonek, který oznamoval příchod nového hosta, než však stihla Hermiona zvednout hlavu, aby nově příchozího pozdravila, uslyšela známý hlas.

„Oblíkej se a jdeme ven!" vyhrkl, aniž by se obtěžoval s pozdravem.

Hermiona, která si nemohla nevšimnout jeho nadšení, mu věnovala pobavený pohled. „Kdybys se rozhlédl kolem, zjistil bys, že jsem tu dnes sama, takže bohužel nikam jít nemohu."

Blaise se po jejích slovech rozhlédl po kavárně a na čele se mu objevila malá vráska.

„Nepočká to až zavřu?" zeptala se, když nic neřekl.

„To už mám na programu něco jiného, ale to nevadí," řekl a znovu se rozhlédl pro prostoru. „Na chvíli si teď odběhnu, a pak se zase vrátím," vyhrkl, a než měla vůbec možnost se ho zeptat, jestli by si dal kávu, tak už byl zase pryč.

Hermiona nad tím pobaveně zakroutila hlavou a s hrnkem kávy se rozešla zpět za paní Davidsonovou. „Tady to máte, jeden perníčkový flat white bez kofeinu."

„Děkuji, drahá," usmála se na ni. „Mimochodem máš velmi pohledného přítele. Už jsem jej tu párkát zahlédla."

„Hlavně mu to neříkejte, už takhle má příliš velké ego," zasmála se Hermiona, která se ani neobtěžovala ji opravovat.

Místo toho se odebrala zpátky za pult, kde začínala pomalu uklízet. Jak se zdálo, každý kdo je viděl, si myslel, že tvoří pár, a tak se musela něčím zaměstnat, aby se nad tou představou moc nepozastovala. I kdyby nějakým zázrakem Blaise přijal to, že přišla o svou magii, nebyla tu šance, že by z nich bylo něco víc. Jeho život byl v kouzelnickém Londýně, a ten její tady v Cambridgi.

„Na shledanou," rozloučili se s ní poslední zákazníci.

„Mějte se," pozdravila je s úsměvem a pohledem je vyprovodila ze dveří.