Nepenthe

10.kapitola

V neděli se po snídani vydali do Versailles, kde strávili příjmený den a na večer se vrátili do Anglie. Hermiona byla za návrat domů ráda, a ještě raději byla, že Blaise následující dva týdny neuvidí. Příští víkend měla v kavárně uzavřenou společnost, takže se s Blaisem domluvili, že nepřijede. A jí to velmi vyhovovalo, neboť po jejich víkendu v Paříži se jí bude trochu odstupu hodit.

Po sobotním incidentu, kdy se jí udělalo ráno na chvíli špatně, se i tak snažila zbytek víkendu užít. Bohužel se jí to moc nedařilo. Stále si nebyla jistá, co její chvilkovou slabost způsobilo, a i když chtěla vinit horké počasí, věděla, že to spíš mělo co dělat s Blaisem a jeho programem. Celý ten víkend byl téměř perfektní a Hermiona si byla jistá, že za jiných okolností by si ho velmi užila. Jenže okolnosti nebyly jiné a ona se musela držet nohami na zemi a nenechat se unášet svou bujnou fantazií, o které věděla, že se nikdy nestane. Ona a Blaise byli jen kamarádi a ona byla ráda alespoň za to. Navíc, i když jí na něm velmi záleželo a měla jej ráda, nemilovala jej. Sice díky jejich společnému času přestala kdysi myslet na Rona, ale Blaise jeho místo v jejím srdci nikdy neobsadil. Bylo na něm prostě jen něco, co k němu přitahovalo ženy, a někdy i muže, jak se jí jednou neochotně svěřil. A ačkoliv si Hermiona myslela, že není jako ostatní čarodějky, ukázalo se, že i ona proti Blaisovu šarmu není úplně tak odolná. Poslední dobou to bylo spíš právě naopak a ona tomu musela udělat přítrž, protože ve finále by to stejně jenom ublížilo jí samotné.

„Ty mě doopravdy donutíš se zeptat?" vyhrkla Emily ve čtvrtek odpoledne, když už to déle nemohla vydržet.

Emily byla zcela v šoku, když jí Mia oznámila, že pojede na víkend s Blaisem do Paříže. Blondýnka si tak trochu myslela, že po jejich romantickém víkendu se věci mezi dvojicí konečně změní. Nikdo přece nejede do města lásky s kamarádem. Problém byl v tom, že Emily jistou změnu viděla, ale ne takovou, jakou myslela, že uvidí. Mia vypadala o něco víc ztrápeně než před odjezdem.

„Jestli se na něco chceš zeptat, ptej se," pobídla ji hnědovláska, která neměla nejmenší tušení o čem její kamarádka mluvila.

Emily potlačila chuť nad jejími slovy protočit očima. Někdy vážně nevěděla, jestli opravdu nemá tušení, o čem mluví, nebo to jen předstírá.

„Co se stalo v Paříži?" zeptala se napřímo, neboť to byl zřejmě jediný způsob, jak z ní dostat, co chtěla slyšet.

Hermiona se nad její otázkou malinko zamračila. „Nic se nestalo," odpověděla, zatímco dál do vitrínky vyrovnávala čerstvě připravené zákusky.

„Ale no tak, přece mi nebudeš tvrdit, že jste tam jeli jen jako kamarádi," vydechla trochu frustrovaně blondýnka.

„Nic ti netvrdím," bránila se Hermiona.

„Takže jste jeli jako kamarádi, a ty místo toho, abys mě zavalila zážitky, děláš, jak kdybys nikde nebyla. A to nechtěj, ať začnu o tom tvém výrazu," nevzdávala to Emily.

„O jakém výrazu?"

Emily si povzdechla, než zavřela vitrínku a vzala svou kamarádku za ruku, aby ji dovedla k nejbližšímu stolku, kde se posadily. Kavárna byla momentálně poloprázdná a všichni hosté byli obslouženi, takže si mohly na pár minut dovolit si popovídat.

„Když mi to teda nechceš říct, tak nemusíš. Klidně trvej i na tom, že se na všem výletě nic nestalo, ale dovol mi ti k tomu něco říct," začala blondýnka a na chvíli se odmlčela, aby si mohla v hlavě urovnat, co přesně jí řekne. „Chápu, že sis něčím prošla a snažíš se to nechat za sebou. Víš, že to plně respektuji, a že jsem nikdy nevyzvídala. Tedy, ne nějak urputně. A taky chápu, že když Blaise patří do tvé minulosti, bráníš se tomu si ho plně pustit do života, ale měla bys zvážit jednu věc. Těch posledních pár víkendů jsem tě viděla, prvně od doby, co se známe, skutečně šťastnou. Bráníš se tomu, ale nejde to popřít. Sice jsem tě dřív neznala, ale troufám si říct, že díky němu se stáváš víc sama sebou, a netvrď mi, že to není pravda," sdělila jí svůj pohled na věc.

Hnědovláska na ni jen tiše hleděla. Emily měla pravdu. Posledních pár dní se cítila jako kdysi a zásluhu na tom měl právě Blaise. Jenže taky měla pravdu v tom, že se tomu bránila. Jednak z důvodu, že jedna její část věděla, že to bylo jen otázkou času, než ji Blaise opustí, a jednak, protože potřebovala, aby její náklonnost nepřerostla v něco víc.

„A co s tím mým výrazem?" zeptala se, neboť to nějak nezmínila.

„Od návratu se tváříš sklesle, myslela jsem si, že se mezi vámi třeba něco odehrálo," vysvětlila s pokrčením ramen.

Hermiona si poraženě povzdechla. „Vážně se nic nestalo. Jen to byl skoro až romantický víkend a bylo těžké si pamatovat, že jsme pouze kamarádi, a nikdy nic víc nebudeme. Ale já o tom doopravdy nechci mluvit. A navíc se musíme vrátit k práci," ukončila jejich rozhovor a vrátila se za pult dřív, než by mohla Emily něco dodat.

•••

Blaise těžce litoval svého rozhodnutí. Jenže teď už bylo pozdě, a tak se posadil na gauč, kam mu Harry ukázal. Když nyní seděl na Potterově gauči, nemohl pochopit, jak se mu to vůbec někdy mohlo zdát jako dobrý nápad.

„Říkal jsem si, kdy se objevíš," promluvil jako první Harry, když se posadil do křesla.

Bývalý zmijozel nevěděl, o čem přesně mluvil, tak nic neřekl. Netušil, jestli narážel na jeho návrat do Anglie, nebo jestli mluvil přímo o této nášvtěvě, kterou z nějakého nepochopitelného důvodu očekával.

„Theo mi řekl, že je pravděpodobné, že také hledáš Hermionu," pokračoval, když nic neřekl.

Na tohle Blaise přikývl. „Byl to pro mě poněkud šok, když jsem se po svém návratu dozvěděl, že je pryč."

„I pro nás to byl šok," přitakal Harry.

„Co se stalo?" zeptal se, i když si moc dobře pamatoval Theodorova slova o tom, že to nikdo přesně neví.

„To je otázka, kterou si klademe každý den," povzdechl si. „Byli jsme v Doupěti. Byli Vánoce a s Hermionou jsme tam na svátky jezdili každý rok. Ten rok pro nás byli Vánoce těžší, ostatně asi jako pro hodně dalších lidí. Šli jsme na hřbitov, abychom strávili chvilku času s rodinou, kterou jsme ve válce ztratili. Hermiona s Ronem se trochu opozdili a když se pak na hřbitově objevil jen Ron, byl vzteky bez sebe. Samozřejmě jsme chtěli vědět, co se stalo, ale Ronova slova nedávala moc smysl. Vykresloval Hermionu jako svého nejhoršího nepřítele. Nikdy jsme z něj nedostali, co přesně se po našem odchodu odehrálo."

„Asi jste byli málo přesvědčiví," zamumlal si pod nosem Blaise, který nebyl ani trochu potěšen tím, co slyšel. Nejradši by poctil svou návštěvou i Weasleyho a zkusil na něj své přesvědčovací taktiky. Pokud ho Harry slyšel, nic na to neřekl.

„Nechci to vzdávat, ale pomalu si začínám myslet, že bych se měl smířit s tím, že už ji nikdy neuvidím," hlesl poraženě.

„Možná to ještě není ztracené," řekl tiše Blaise. Věděl, že ještě nenastal čas na to, aby mu řekl pravdu, ale taky nemohl poslouchat, jak se to chystá vzdát.

Harry mu věnoval pohled plný naděje. „Máš pro mě snad nějaké dobré zprávy?"

„Ne tak úplně, ale pracuju na tom. Nevzdávej to, a já ti slibuji, že ani já to nevzdám. Přivedeme ji zpět domů," řekl přesvědčivě, i když to byla lež.

Blaise samozřejmě počítal s tím, že později bývalé kamarády přivede zase dohromady, ale po těch měsících, které mohl s Herminou strávit, věděl, že ona se domů už nevrátí. I když bude počítat s tím, že to dobře dopadne, ona byla doma v Cambridgi. To byl její nový domov a s tím se budou muset všichni smířit.