Nepenthe

14.kapitola

„Je všechno v pořádku?" zeptal se trochu váhavě Blaise, když došel k jejich stolu, kde si pravidelně dávali lekce o životě ze svých protějších světů, a našel tam sedět velmi nazlobenou nebelvírku.

Hnědovláska se na něj podívala s nepopsatelnou intenzitou v očích, načež se postavila a pokynula mu, aby ji následoval do zadnější části knihovny, kde nebude tolik lidí.

„Harry se zbláznil!" vykřikla frustrovaně, ale stále hodně tiše, aby je neslyšel někdo, kdo nemá. „Od začátku roku s Ronem spekulují zda je Malfoy smrtijed. Harry je tím poslední dobou úplně posedlý. A já z toho brzy zešílím."

Blaise nevěděl, co by na to měl říct, a tak mlčel. Nemohl si nevšimnout, že se Potter poslední měsíce chová jinak. Teď už alespoň věděl proč.

„Takže?" vydechla, když nic neříkal.

„Takže co?" nechápal její otázku.

„Je, nebo není?" upřesnila.

„I kdybych to věděl, je ti snad jasné, že bych ti to nemohl říct," odpověděl částečnou lží. Věděl to. Znal pravdu o tom, jestli se pod Dracovou uniformou skrývá znamení nebo ne. Nebyl ze svého kamaráda nadšený, ale taky ho nemohl příliš tvrdě soudit, neboť znal celou pravdu o tom, jak k tomu došlo. Byl asi jediný. Blaise věděl, že kdyby si musel vybrat nejlepšího přítele, vybral by s Theodora, protože pro něj byl nejvíce snesitelným zmijozelem, ale taky věděl, že Draco považuje za nejlepšího přítele právě jeho, a proto mu řekl, jak ke znamení přišel.

Hermiona přikývla. „To je fér. Jen abys věděl, já si to o něm nemyslím," řekla tiše.

Překvapilo jej to. Očekával, že to bude cítit stejně jako její dva kamarádi.

Náhle se v jejím obličeji mihlo zděšení, ale dřív než se Blaise stihl zeptat, o co šlo tentokrát, vyhrkla: „A ty?"

„A já co? No vážně, dneska nemluvíš napřímo jako jindy," vyhrkl netrpělivě. Neměl rád, když s ním lidi nemluvili na rovinu.

„A ty jsi dneska nějaký pomalý," odsekla a zhluboka se nadechla. „Ptala jsem se tě, jestli ty jsi, nebo ne?" upřesnila, ale stejně to napřímo neřekla.

Blaise její otázka naštvala. „Co si myslíš? Moc dobře víš, že kdybych já, nebo snad někdo z mojí rodiny, byl na jeho straně, Křiklan by mě do svého klubu nepozval. Proč si myslíš, že tam nepřizval Theodora?!" vyštěkl a ani se nesnažil o to být potichu, jak moc nazlobený na hnědovlásku byl.

„Nemůžeš se divit, že jsem se zeptala," bránila se Hermiona, ale nezněla příliš přesvědčivě.

„Nic ti do toho není, nemusíš znát všechny odpovědi světa, Grangerová," řekl svým ledovým hlasem a otočil se na odchod, ale kolem jeho zápěstí se obmotaly drobné prsty.

„Pokud to tak vidíš, tak prosím, jen jsem si myslela, že jsme přátelé," hlesla tiše a pustila jej, aby mohl odejít, jak měl původně v plánu.

Jenže Blaise se nehnul ani o milimetr. Její prohlášení jej šokovalo snad ještě víc, než všechno, co mu doposud řekla. Bylo to zcela absurdní. Nejspíš už vážně zešílela. A přesně to jí i řekl.

Hermiona nad tím pokrčila rameny. „Možná, že ano, a co má být? Myslíš si, že nevím, jak směšně to zní? Považuji tě za přítele, Blaisi. Měl bys to brát jako lichotku, nejsi zrovna žádný sympaťák roku," řekla, načež odešla, než by stihl dodat něco, co by ji akorát naštvalo. Byla si jistá, že nevěděl, jak má její vyznání přijmout, a věděla, že když něco neví, je ještě dvakrát nepříjemnější než obvykle.