Nepenthe

17.kapitola

S příchodem listopadu se začínaly dny zkracovat, jak už bylo zvykem. Hermiona se zrovna vracela z kostela, ve kterém zapálila svíčky za všechny, které během války ztratili. Dnešní svátek zesnulých ji dostal do poněkud melancholické nálady. Od rána se jí nic nedařilo a na malý okamžik se cítila stejně mizerně, jako když opouštěla pozemky Doupěte. Tehdy byla natolik mimo, že si ani nepamatovala, jak se dostala domů. Vlastně o sobě nevěděla několik dní, které strávila zahrabaná v peřinách. I nyní se chtěla schovat do teplého objetí deky, ale jakmile uviděla před kavárnou stát Emily, bylo jí jasné, že nic takového se dít nebude.

„Stalo se něco?" zeptala se okamžitě místo pozdravu, když k ní došla. Emily měla od kavárny klíče, takže si klidně mohla odemknout a počkat na ni uvnitř, kde by ji neobtěžoval studený vítr, takže jí přišlo podivné, že čekala venku.

Blondýnka zavrtěla hlavou. „Ne, nebo ano. Já nevím. Potřebovala bych s tebou mluvit," mumlala s pohledem upřeným k botám.

„Chceš být v kavárně, nebo půjdeme nahoru?" dala jí na výběr, zatímco odemykala dveře.

„Radši bych šla k tobě. Docela bych si dala jeden z tvých bylinkových čajů," odpověděla nervózně.

Hermiona přikývla a zamknula za nimi dveře, načež se přemístily do horního patra, kde se nacházel její skromný byteček. Emily se posadila na gauč a Hermiona se odebrala do kuchyně, aby jim mohla uvařit čaj. Doufala, že bylinky její kamarádku alespoň trochu zklidní. Neměla nejmenší tušení, co se mohlo stát. Nikdy Emily ještě takovouhle neviděla, a to ani v období zkoušek, kdy byla neustále vystresovaná.

„Tak tady to je," řekla jemně, když jí podávala hrnek čerstvě uvařeného čaje.

„Děkuji," špitla blondýnka a pozorovala Hermionu, jak se usazuje na druhý konec gauče se svým vlastním hrnkem čaje.

„To nestojí za řeč," ujistila ji. „Proč mi nepovíš důvod tvé návštěvy?"

Emily si povzdechla. „Pamatuješ si, jak jsem měla minulý týden narozeniny?"

„Samozřejmě," přitakala Hermiona, která začínala být opravdu zmatená.

„Dozvěděla jsem se určité věci, které mi zněly naprosto absurdně, ale jak jsem o tom tak celé dny přemýšlela, nejspíš tomu začínám věřit," svěřila se s tím, co ji tížilo. Pravidlo jejich rodinného tajemství bylo, že o tom s nikým nesmí mluvit, ale pokud se její tušení prokáže býti pravdivé, věděla, že s Miou to probrat může.

„Jaké věci?" chtěla vědět Hermiona, která začínala mít nepříjmený pocit, že ví, kam tím Emily mířila, i když to nedávalo smysl, protože blondýnka nepocházela ani z jedné rodiny původních obyvatel Cambridge.

Emily si se svou odpovědí dala na čas. I když už se se svým rodinným dědictvím sžívala, i tak jí to přišlo malinko směšné. A co když se plete a udělá ze sebe akorát před hnědovláskou hlupáka? Mohla to přinejhorším celé uhrát na vtípek? No, nic jiného ji nezbývalo, pokud se doopravdy plete.

„Jsi čarodějka?" vyhrkla svou otázku dřív, než by se sebrala a zbaběle utekla pryč.

Hnědovláska její otázkou nebyla tolik šokovaná, díky tomu, že už si to před pár sekundami domyslela, ale i tak na ni párkrát zamrkala. Pak se napila svého čaje a s povzdechem se na ni zahleděla. „Musím přiznat, že jsem to nečekala. Vždyť ani nemáš jejich příjmení," hlesla tiše.

„Příjmení mám po mamce. Naši vždycky trvali na tom, abych používala jen to, což jsem nikdy nechápala, teda až do teď. Můj táta se jmenuje Knight," vysvětlila, zatímco se snažila přijít na to, jestli jí touto odpovědí podtvrdila její domněnku.