Nepenthe

16.kapitola

Blaise začínal dýněmi pomalu pohrdat. Říjen se zcela nesl v duchu této tykvové zeleniny, a on už se nemohl dočkat listopadu a vánoční výzdoby. Vánoce sice taky dvakrát nemiloval, ale momentálně to pro něj byla ta nejhezčí vyhlídka, kterou měl.

Zvedl ruku plnou oranžového slizu, a lámal si hlavu nad tím, jak z něčeho tak nechutného, může vzniknout tolik dobrot. Jeho znechucení bylo přerušeno zvonivým smíchem, a tak rychle pohlédl před sebe na hnědovlásku, která ho sledovala s pobavenými jiskřičkami v očích. V tu chvíli zapomněl, jak moc ho dýně štvaly.

„Jsi typický čistokrevný snob," zasmála se, ale podala mu utěrku, aby si mohl otřít ruku.

Rozhodl se její poznámku ignorovat, přece jen měla pravdu. „Bude to mít celé nějakou pointu, že ano?" zeptal se místo toho.

Hermiona pozvedla ostrý nůž a ušklíbla se na něj. „Samozřejmě, že ano."

Blaise ztěžka polkl. Musel přiznat, že takto vypadala i drobná dívka, jakou Hermiona byla, velmi děsivě. Než si však stihl představit, jak ho tím nožem propíchne, zabodla čepel do dýně a začala tam cosi vyřezávat. Byl nyní ještě zmatenější. Celé to trvalo jen pár minut a když se na svou oranžovou kouli spokejně usmála, vložila dovnitř zapálenou svíčku a hořejší otvor přikryla odříznutou částí dýně.

„Tadá!" prohlásila a otočila k němu svůj výtvor čelem. „A teď ty," dodala a natáhla k němu ruku s nožem.

Blaise si od ní nůž váhavě převzal a dlouze se zadíval na její dýni, odkud na něj hleděl zlý obličej. Stále nechápal smysl toho, co dělali, ale teď už bylo zřejmě zbytečné klást nějaké otázky. Místo toho se radši pustil do práce, aby to měl co nejdřív za sebou. Po celou dobu na sobě cítil hnědovlásčin pohled, ale tím se nenechal rozhodit. Byl odhodlaný vyřezat stejně hrozivý obličej, jako vytvořila ona. Když byl hotový a chystal si oddychnout, že byl konec, napadlo ho ještě něco. Byl to velký risk, ale jakmile se mu ten nápad jednou usadil v hlavě, nemohl jinak.

Hnědovláska s napětím čekala, jak se tím popere. Líbilo se jí, že se tu nesmělo kouzlit. Sledovat Blaise jako mudlu se jí neskutečně zamlouvalo. Dávalo jí to malý kousíček naděje, že by to přece jen nemuselo ve finále dopadnout špatně. Že by mu možná nevadilo, když už ona sama nebude nikdy kouzlit.

„Tadá!" zopakoval teatrálně a ukázal jí svůj výtvor.

Hermiona párkát zamrkla, aby se ujistila, že vidí správně. Blaisovu dýni zdobil strašidelný obličej podobný tomu jejímu, ale co bylo vyřezáno navíc, byl malý blesk nad očima. Nemusela dvakrát přemýšlet o tom, koho tím chtěl znázornit. Překvapením pro ni však bylo, když se jí místo známé bolesti chtělo smát.

A tak to udělala. Naplné hrdlo se rozesmála.

Bývalému zmijozelovi se na tváři usadil upřímný úsměv. Mohlo to dopadnout jen dvěma způsoby, a on se modlil k Merlinovi, že to bude právě tento případ, kdy ji to pobaví, než aby ji to rozesmutnilo. Její smích pro něj byl největším úspěchem, kterého v životě dosáhl. Byla to ta nejlepší melodie, kterou jeho uši mohly slyšet. A zatímco se nepřestávala nad jeho Potter-dýní smát, on se vrátil do okamžiku, kdy ji takhle rozesmál prvně.

Hermiona byla smutná. Ron se ve společenské místnosti ocucával s Levandulí, a i když se jí při tom pohledu chtělo stále zvracet, uvědomila si, že už jí to nevadí tak moc, jako předchozí měsíce. Nebolelo ji to. Měla by být ráda, ale místo toho jí bylo smutno. Nikdy moc nevěřila v to, že by mezi ní a Ronem mohlo být něco víc než přátelství, ale i tak se cítila, jako kdyby o něco přišla. Byl její první láskou.