Nepenthe

3.kapitola

Týden. Od toho nešťastného incidentu uběhl týden. Leden se proměnil v únor a Hermiona skoro sama sebe přesvědčila, že už se Blaise znovu neukáže. Téměř se i uvolnila a nechala se znovu unášet svým kavárenským životem, což se samozřejmě ukázalo jako chybný úsudek.

Stalo se to desátý den od jeho první návštěvy. Hermiona byla v kavárně sama, takže musela obsluhovat hosty. Zrovna připravovala cappuccino, když zacinkal zvonek, který oznamoval příchod nového zákazníka. Pohlédla ke dveřím s úsměvem na tváři, který jí tam na milisekundu zamrzl, když zjistila, kdo vešel.

„Posaďte se, hned budu u vás," sdělila mu svým nacvičeným hlasem, který měla vyhrazený jen pro své zákazníky, a byla velmi překvapená, když jen přikývl a beze slova se šel posadit.

Hermiona se nutně potřebovala zhluboka nadechnout, ale byla si téměř na sto procent jistá, že ji Blaise sledoval, tak to neudělala. Nemohla na sobě nechat znát rozhození, a proto s úsměvem na tváři odnesla hotové cappuccino tomu, kdo si ho objednal a s naprosto stejným úsměvem se přesunula k bývalému zmijozelovi, aby si mohl objednat.

Poprosil si jen o espresso bez mléka. Nesnažil se s ní navázat žádnou konverzaci, což ji poněkud překvapilo, i když by nemělo. Po celou dobu, co seděl v jednom z křesel kavárny s kávou v ruce, ji nepřetržitě sledoval, a Hermiona si tak velmi rychle vybavila šestý ročník, kdy dělal přesně to samé. Když dopil, zaplatil za kávu, poděkoval a odešel.

Následující den proběhl úplně stejně. A další den také. Najednou se v kavárně ukazoval bez výjimky každý den. Ani jednou se ovšem nesnažil o konverzaci. Po jeho příchodu se pozdravili, on si objednal espresso bez mléka, pozoroval ji, zaplatil, poděkoval a odešel. Přistoupil na její hru, že se neznají. Hermioně se tím příliš neulevilo, neboť moc dobře věděla, co dělal.

Blaise byl člověk, který většinu času jen v tichosti pozoroval dění okolo sebe, a jen zřídka kdy vyjádřil svůj názor nahlas. Nemálo kdo si tak myslel, že byl neškodný. Studenti v Bradavicích ho kolikrát přehlíželi. Mluvili v jeho blízkosti o věcech, o kterých by před jiným zmijozelem nemluvili. A Blaise poslouchal. Pečlivě sledoval. Věděl toho o Bradavicích a obyvatelích hradu daleko víc, než kdokoli jiný.

Po tom večeru, kdy ji tak trochu zachránil před Cormacem, si jej začala všímat o něco víc, takže jí nemohlo uniknout, že ji velmi často sledoval. Vytáčelo ji to k nepříčetnosti, protože nevěděla, proč to dělal, a hlavně ji to příšerně rozptylovalo. Nebála se ho, neboť i když ho moc dobře neznala, věděla, že není Voldemortovým zastáncem. Jenže pořád to byl zmijozel, který trávil ve společnosti Malfoye víc času, než by se jí líbilo, a ona neochotně přiznala, že měla jisté předsudky proti jeho koleji. Tehdy to trvalo jen týden, než ho konfrontovala. Bylo jí jasné, že se nyní snaží o totéž. Problém byl v tom, že ona už nebyla stejná. Mohla s ním tuhle jeho hru hrát daleko déle, než na škole. Úspěšně, i když ne bez obtíží, ignorovala vzpomínky, které jeho návštěvy přinesly s sebou, a chovala se k němu jen jako k dalšímu zákazníkovi.

„Měla bys mu dát svoje telefonní číslo a přestat ho trápit," pronesla Emily jedno odpoledne, když Blaise vešel dovnitř a Hermiona mu rovnou začala připravovat jeho objednávku.

„O čem to mluvíš?" zeptala se nechápavě a koutkem oka pohlédla na blondýnku. Emily byla její protiklad a příliš nepomáhalo, že byli v podstatě ve stejném věku. Často z ní šílela, ale měla jí ráda. Svým způsobem jí připomínala Ginny.

„Prosím tě, vždyť je tu snad každý den, minimálně já ho vidím na každé mé směně. A jelikož tě vždy úpěnlivě sleduje, je zřejmé, o co tu jde. Líbíš se mu," vysvětlila Emily své šéfové a kamarádce zároveň.

„Tak to není," protestovala ihned, načež jí podala hrníček s kávou, aby mu to donesla místo ní.

Emily nad tím protočila oči, ale udělala, jak po ní Mia chtěla. S tajemným cizincem se ovšem nezdržovala dlouho, a co nejrychleji se vrátila za pult, aby mohly dokončit jejich rozhovor.

„Ale vážně, co víc bys si mohla přát? Je tak sexy, až to skoro bolí. Co mě ale zaujalo jsou ty jeho oči. Myslela bych si, že je bude mít hnědé a ne modré," pokračovala jako kdyby neodešla.

„Indigové," opravila ji Hermiona a okamžitě vnitře zaúpěla.

„Co jsi to říkala?" ušklíbla se Emily.

„Jeho oči jsou indigové," vydechla poraženě. V šestém ročníku do jeho neobvyklých očí hleděla až příliš často. Byla ochotna přiznat, že ačkoliv byl Blaise opravdu přitažlivý, to nejhezčím na něm byly jeho oči.

„To je velmi specifický poznatek," řekla vševědoucně blondýnka, než se vytratila obsluhovat hosty.

A takhle to šlo dalších čtrnáct dní. S Blaisem předstírali, že se neznali a Emily sem tam prohodila něco o tom, jak jsou roztomile plaší, když ani jeden z nich nehodlá udělat ten první krok. Hermiona to přijala jako novou každodenní realitu, v čemž měla v posledních měsících dost velkou praxi, jenže když se všechny ty dny proměnily v měsíc, usoudila, že to musí skončit.

Položila jeho espresso na stolek, a pak se posadila na druhé křeslo, které u stolu bylo.

Blaise na ni tázavě pohlédl.

„Neměl bys být teď někde, kde bys mohl plnit své velké plány?" zeptala se bez okolků.

„Víš, ještě chvíli, a skoro bych ti vážně uvěřil, že nevíš, kdo jsem," řekl místo odpovědi.

„Nebudu o tom s tebou mluvit, jen si myslím, že bys se měl vrátit k svým plánům založit kouzelnickou firmu na výrobu lektvarů," oznámila mu, ale stále zůstala sedět na místě.

„Je mi teprve jednadvacet, ještě na to budu mít hodně času. Nyní mám na práci mnohem důležitější věci," řekl bez mrknutí oka, aby jí ukázal, že se ho jen tak nezbaví.

„Jako co?" zajímalo ji.

„Jako zjistit, co se s tebou stalo."

„Pak jen plýtváš svým časem," varovala ho, načež vstala a vrátila se za pult.

Blaiseovi tak nezbývalo nic jiného, než ji opět jen sledovat, a přemýšlet nad tím, jak odlišně reagovala oproti šestému ročníku. Nechtěl si snad ani představovat, co se jí muselo stát, aby se takhle hodně změnila.

Blaise se nubránil úšklebku, když viděl, že vstala od svého stolu a zamířila si to rovnou k tomu jeho.

„Proč mě sleduješ?" vyštěkla naštvaně a zároveň tiše, protože byli v knihovně.

„Už jednou jsem ti řekl, že bys o sobě neměla smýšlet tak vysoce," ušklíbl se pobaveně.

„Oh, tohle na mě nezkoušej, moc dobře vím, že celou tu dobu sleduješ mě a ne někoho, kdo se zrovna nachází v mé blízkosti. A oba moc dobře víme, že pokud o sobě někdo smýšlí vysoce, jsi to ty!"

Blaise nad tím jen pokrčil rameny.

„Tak?" dožadovala se, když nic neřekl.

„Tak co?" nechápal.

„Proč mě sleduješ?"

„Nemusím ti nic vysvětlovat," odfrkl si.

Pravda totiž byla, že to sám nevěděl. Po večeru s Křiklanovým klubem znovu přemýšlel o tom, proč některé ty idioty v první řadě jejich učitel pozval. Když přemýšlel nad všemi členami, musel trochu neochotně uznat, že Grangerová si tam zasloužila být. Byla jediná, kdo mu ve třídě stačil. Kazil to jen fakt, že byla mudlorozená. A možná i fakt, že byla v Nebelvíru. U Merlina, jak on nesnášel Nebelvír!

„Pokračuj v tom, a prokleju tě!" upozornila ho a vztekle se vrátila ke svému stolu.

Blaise se musel uchechtnout. Jejímu varování věřil, ale to neznamenalo, že ji hodlal poslechnout.