Magický podpis

1. Prolog

Zemřel.

Brumbál byl opravdu pryč.

Ačkoli se to stalo už před pár dny, vypadalo to, že nikdo si to zatím nepřipustil.

Minerva McGonagallová stála těsně vedle ní. Její vrásčitý obličej, jindy téměř jako kamenná maska, byl nyní plný zmatku a strachu. Na lících se jí třpytily slzy.

Kousek dál stál maličký profesor Kratiknot. Boule na hlavě už téměř nebyla vidět.

Ron se tvářil… jako Ron. Nic mu ještě pořádně nedošlo.

Harry se díval k bílé hrobce a spíše než smutně, vypadal naštvaně. Na všechno s čím se neuměl pořádně srovnat, reagoval vztekem.

Hermiona si povzdechla.

I v ní doutnal poslední zbyteček naděje, že se k nim Brumbál nakonec připojí, nabídne jim drops a zeptá se jich, proč se všichni tváří tak pohřebně. Ohlédla se. Místo starého muže však za sebou viděla jen tváře dalších studentů, kteří v Bradavicích ještě zůstali.

Zahleděla se opět na jezero.

Stále tomu nevěřila. Profesor Snape. Člověk, kterého si tolik vážila. I přes to, že on jimi tolik pohrdal. I přes to, že Harry ho k smrti nenáviděl od prvního dne. A Ron se k němu ochotně přidal. I přes všechnu tu nedůvěru ostatních. Ona byla podvědomě přesvědčená, že je na jejich straně. Šmíruje Voldemorta a Smrtijedy. Ne je!

Ne, už to nebyl profesor. Byl to obyčejný vrah. Tahle skutečnost Hermionu zlomila. Přistihla se, že pomalu propadá beznaději. Dokud žil Brumbál, dokud měli na své straně Snapea – měli šanci vyhrát. Ale teď? Vždyť byli úplně sami! Byli skoro ještě děti. Kolem sebe sice měli McGonagallovou, Lupina, pár bystrozorů, ale koho dalšího?

Všichni – snad až na Pošuka Moodyho – byli až moc dobří na to, aby si poradili s tak temnými soupeři. Ale Snape – ať říkal, kdo chtěl, co chtěl – býval jedním z nich. Dřív. Dokázal by se postavit tomu svinstvu, připravit je na to!

Hermioně stekla po tváři jediná slza.

Za Brumbála.

Za Snapea.

Za celý kouzelnický svět, který už byl jednou nohou v černé tmě plné násilí, strachu a čistoty krve.

Harry se samozřejmě rozhodl strávit už část prázdnin i příští školní rok honbou za viteály.

Ron se k němu velmi ochotně přidal. Zatímco ho přesvědčoval, že půjde pochopitelně s ním, Hermiona mlčela.

Hledat něco, o čemž nevěděli, ani jak vypadá, ani kde by to mohlo být, a navíc se je to určitě bude snažit zabít, připadalo Hermioně už naprosto bezpředmětné. K čemu to bude? Stejně nemohou vyhrát. Rozhodla se.

„Já zůstanu ve škole,“ zamumlala nakonec. Oba na ni zůstali vyjeveně koukat. Hermiona s nimi nepůjde?

„Někdo musí dávat pozor na to, co se děje, ne?“ pokusila se o slabý úsměv. „Vždyť budete muset být v utajení. Najdu způsob, jak vám budu moci dávat zprávy.“

Tentokrát se kluci podívali navzájem na sebe. Vlastně to znělo celkem rozumně.

„Dobře Hermiono, ale přijdeš o spoustu dobrodružství!“ zavtipkoval Ron.

„Rone! To nebude dobrodružství! Půjde o holý život! A tentokrát mnohem víc než u Chloupka, v Tajemné komnatě, v Chroptící chýši se Siriusem, loni na ministerstvu a dokonce i teď! Může to trvat měsíce, než najdeme třeba jen jedinou stopu, která nás dovede k dalšímu viteálu!“ Harry byl brunátný vzteky, žíly na krku měl naběhlé, až se Hermioně zvedal z toho pohledu žaludek.

„Klid Harry, Ron to tak přeci nemyslel,“ položila mu dívka ruku na rameno. Ron rychle přikyvoval. A také Harry nakonec vychladl.