Magický podpis

36. Vyznamenání

Ozvalo se hlasité prásknutí dveří a do dosud klidného a tichého pokoje vpadl Severus Snape. Mladé ženě v křesle u krbu nevěnoval nejmenší pozornost a zlostně přecházel po místnosti. Podobně jako lev v kleci. Jen neřval. Snape obvykle nekřičel. Jen syčel jako had a tiše doutnal.

Hermiona vzhlédla od rozečtené stránky a se zájmem profesora Lektvarů pozorovala.

„Vypadáte, jako by vám přeběhla přes cestu tlupa Nebelvírů," ušklíbla se. Věnoval jí jeden ze svých nejvražednějších pohledů.

„Kéž by," prskl jen.

„A prozradíte mi, co vás přivedlo do takové nálady?" zeptala se a její zájem ještě vzrostl.

Chvilku si ji měřil pohledem, jako by cosi zvažoval. Nakonec sáhl do vnitřní kapsy hábitu a podal jí pergamen.

Hermiona ho rozvinula a začala po něm očima přejíždět. Snape viděl, jak kulí oči a rty se jí rozšiřují v užaslém úsměvu. Nakonec mu pergamen vrátila.

„To je skvělé! Gra-"

„Mlčte, Grangerová!" štěkl po ní a Hermiona se opravdu v půlce slova zarazila. Zůstala na něj zírat s pootevřenou pusou. „Viděla jste datum?!"

„Samozřejmě. Dvacátého sedmého června," přikývla Hermiona.

„To je dnes," informoval ji Snape. „Poslali mi to záměrně až v den konání akce!"

„Nejspíš tušili, že jinak byste odmítl," ozvala se Hermiona. Další smrtící pohled. „Mimochodem, začíná to už za hodinu a půl," dodala.

„Hodiny umím, děkuji!" zavrčel a posadil se do křesla.

„Neměl byste se jít připravit?" optala se ho profesorka po chvíli. Snape mlčel. „Měl byste tam jít," pokračovala, když správně vytušila jeho záměr.

„Řekněte mi jediný rozumný důvod," vyzval ji unaveně.

„Pořádají to kvůli vám. Protože si to zasloužíte," vyjmenovávala. „A protože když tam přijdete, všechny tím překvapíte."

„Víte dobře, co si o tom myslím," zamručel.

„Stejně byste měl," pokrčila rameny a opět se otočila ke své knize. Vlastně jeho knize. Pojednávala o vlkodlačím lektvaru. „Vždyť se tam můžete jen na chvilku ukázat. Nemusíte tam být i na večírek."

„Snažíte se mě vypudit z mého vlastního bytu, slečno Grangerová?" optal se dívky podezíravě.

„Jak jste na to přišel?" pokusila se o nevinný tón, otočila se k němu a setkala se pohledem s temnýma, pobavením jiskřícíma očima.

„Právě jste mě o tom přesvědčila," přimhouřil oči a vteřinu sečkal, zda se pokusí mu to vymluvit. Profesorka se však jen usmála. „Řekl bych, že nejlepší bude vzít vás s sebou. Než svou zlatorudou výzdobu rozšíříte i sem. Co vy na to?"

Hermiona překvapeně vykulila oči. „To myslíte vážně?" ujišťovala se rychle.

„Samozřejmě!" pronesl pohoršeně. „Ve svém obýváku bych měl nebelvírské barvy opravdu nerad."

Dívka na něj dál hleděla ze svého křesla. Zjevně zkamenělá údivem.

„Odcházím za pět minut."

Nebelvírka vystřelila z křesla rychlostí splašeného hipogryfa a zmizela ve své ložnici, odkud se začaly ozývat rozličné zvuky v podobě šustění látek různých šatů a mumlání o nedostatku času a...