Magický podpis

32. Z pohledu Zmijozela

Celý Boží hod měl jako v mlze.

Nepil příliš často. A když už, spíše jen pro chuť a požitek z příjemného alkoholového opojení, než pro cokoli jiného.

Nikdy nepil před obědem. Nikdy. Nebyl jako jeho otec, který býval opilý každou chvíli. Na denní době nezáleželo.

Ale toho dne už v osm hodin ráno sotva dokázal vyslovit, jak se vlastně jmenuje. Za oběť padla nejméně jedna láhev ohnivé whisky – jen nějakým zázrakem se mu podařilo ty nejlepší kousky ušetřit.

Jen útržkovitě si vzpomínal, že se u něj několikrát objevila skřítka Amy. Když viděla, v jakém je profesor stavu, raději opět tiše zmizela.

Nepamatoval si, co přesně se mu honilo hlavou, ani zda dělal i něco jiného, kromě sezení v křesle a prolévání ohnivé whisky svým hrdlem.

Následující ráno se probudil s pažemi majetnicky obtočenými kolem záchodové mísy a čelem opřeným o prkýnko. Stále si živě pamatoval bolest hlavy, která se ho držela až do večera. Jakýkoli zvuk vnímal jako kakofonii, kterou může vyluzovat snad jen tlupa horských trollů, kteří si založili pochodovou kapelu a zuřivě mlátili do bicích, činelů a všeho co měli právě po ruce. V okamžiku, kdy se pokusil změnit polohu směrem vzhůru, pochopil, proč je právě tam, kde je. Ačkoli měl žaludek scvrklý a nic ke zvracení v něm už dávno nemohlo být, jeho tělo mělo zcela opačný názor.

Už nikdy! spílal si Snape s hlavou v míse. Už nikdy nebude pít. Opravdu ne!

Nedokázal se ani doplazit pro lektvar proti kocovině. Trpěl jako nějaký zatracený mudla! A kvůli komu?

Kvůli sobě! Jak si mohl myslet, že by mu osud dal druhou šanci?! Jak mohl být tak zatraceně naivní?! Vždyť právě naivitou u všech ostatních tolik pohrdal! A teď se sám stal její obětí. Jak mohl třeba jen na zlomek sekundy uvěřit, že si zaslouží její lásku?!

Vždyť by měl dávno hnít hluboko pod zemí nebo sedět v temné a chladné azkabanské cele. Po tom všem, co v životě udělal! Všechno dobré, jako by z něj vyprchalo – i bez mozkomorů.

Trvalo ještě dlouho, než byl schopen bezpečně opustit koupelnu. A ještě déle, než se odvážil vylézt ze sklepení.

Tvářila se... šťastně. Spokojeně. Snad nejvíce od chvíle, kdy přijela na hrad. Kromě okamžiku, kdy spala na jeho pohovce. To byla tak klidná, uvolněná... Rychle tu vzpomínku zapudil. Hrozilo, že by mu mohla sklouznout jeho maska a to si nemohl dovolit. Ne v Síni. Ne před lidmi. Ne před ní...

Vypadalo to, jakoby se jí nesmírně ulevilo, když od něj definitivně odešla. Byla volná. A dokonce dosáhla i jeho největšího ponížení. Nenáviděl se za to, co se odvážil udělat.

Stál na břehu jezera. Všechno vypadalo podobně jako obvykle. Jen tu nebyl sníh. Bylo teplé jarní odpoledne. Možná už dokonce začínalo léto. Zamračil se. Rusovlasá dívka si to rozčíleně rázovala vzhůru k hradu.

Vzápětí se objevil v nocí ztemnělé chodbě. Před sebou měl obraz Buclaté dámy a onu zelenookou zrzku. „Omlouvám se," slyšel se říkat. Ještě si vyměnili pár slov a nakonec mu zmizela za portrétem. Zůstal sám.

Následovalo několik dalších průřezů šestým a sedmým ročníkem jeho studia v Bradavicích. Lily a Potter. Měl pocit, že je vídal neustále někde spolu. Jak se smáli. Nepochybně jemu.

Sklopil oči a povytáhl si rukáv bílé košile. Jakmile se objevil kousek černé značky, hned látku opět shrnul dolů. Od Pána zla jistě dostane vše, co bude chtít!