Magický podpis

33. Řešení

„Hermiono," dívka sebou mírně trhla. Zvedla hlavu a setkala se s černýma očima. Pohlédla do nich snad poprvé od Štědrého večera. Nikdy později se neodvážila. Měla příliš velký strach z čehokoli, co by v nich mohla najít. Bolest. Netečnost a nezájem. Možná dokonce pohrdání. Nebo – a toho se bála ze všeho nejvíc – nenávist. Ale mohla by mu to snad vyčítat? Musela ho strašně zranit! Ale ani přesto by nedokázala snést další takový pohled. Nedokázala! Ale tohle je jen sen, je to jen v její hlavě, proč by se tedy bála?

Teď v těch hlubokých černých studních nalezla jen bolestivé porozumění a účast s jejím vlastním trápením.

Všimla si vějířků jemných vrásek u koutků jeho očí. Usmála se a natáhla ruku, aby po nich něžně přejela konečky prstů. Muž, o kterého se celou vahou opírala, sebou mírně škubl. I Hermiona se konečně úplně probrala a nechala ruku opět klesnout do klína. Nebyl to sen. Krátký sladký sen o tom, že je vše v pořádku. Že se nemusí bát usnout, ani probudit, že už nikdy nebude sama...

Opravdu o něm takto přemýšlela?

Ale na tom nesejde. Vzpomněla si, proč tu oba sedí - zhroutila se. Padala z toho vysutého lana dolů. A Boris jí snad ještě postrčil.

Co udělá Severus? Prodlouží její utrpení? Oddálí ten nevyhnutelný tvrdý dopad? Na jak dlouho? A stojí o to ona vůbec?

Ačkoli to chtěla mít celé co nejdříve za sebou, toužila po jeho přítomnosti. V hloubi duše věděla, že právě to jí nesnesitelně schází.

„Trápíte se," pronesl tichým hebkým hlasem. Alespoň jí tak připadal. Jen mlčky přikývla. Nemělo smysl popírat očividné. „Když odejdete, přestanete se trápit?" Tentokrát zakroutila hlavou a sklopila oči k zemi. Téměř je zavřela. Nechtěla pustit ven další slzy.

„Když odejdu já? Zlepší se to, když odejdu ze školy já?" zeptal se stále stejně klidně. Věděla, že mu může odpovědět upřímně. Ale sama si nebyla jistá co říct. „Víte, že chci odejít. Pan Longbottom vám to jistě řekl, že?"

„Nebude mít kvůli tomu s vámi problémy?" zeptala se starostlivě a kousla se přitom do rtu.

„Ne," zaslechla náznak pobavení v jeho hlase? „Pokud to nepůjdete říct přímo Minervě. Ale neodpověděla jste na mou otázku," připomněl jí.

„Proč odcházíte vy?" zeptala se tiše.

Tuhle hru na otázky už spolu jednou hráli. Tehdy se oba jen ptali a nikdo nebyl ochoten odpovídat. Pokud se chtěl k něčemu dobrat, bude na ni muset přistoupit. A začít sám.

Dával si s odpovědí načas. Hermiona už ani nečekala, že by mohl něco říct, když konečně promluvil.

„Netěší mě pohled na mladou ženu, která se trápí. Navíc nejspíš kvůli mému chování k ní," zabručel. „Nicméně pokud by vám měl můj odchod náhodou ještě přitížit, zůstanu."

„Proč jste se vrátil do školy?" pokračovala ve vyptávání dívka.

„Stále jste neodpověděla..."

„Protože to nevím!" vykřikla dívka rozčíleně a odtáhla se o něj. Dívala se teď na něj planoucíma očima. Viděl v nich zmatek – z čeho všeho? Odolal pokušení použít Legilimens. Bylo by to příliš jednoduché. A necitelné. „Možná, že ano," pokračovala po chvilce opět klidněji, „po hodně dlouhé době. A možná, že ani pak ne. Teď vy."

„Protože už mě unavovalo číst a následně pálit Minerviny dopisy, které mi chodily prakticky obden."

Hermiona hledala v jeho tváři alespoň náznak ironie nebo dokonce úsměvu. „Mluvíte vážně?"