Magický podpis

2. Příjezd do Bradavic

Hermiona se loučila s přáteli jen velmi nerada. Musela se však vrátit do Děravého kotle, kde měla své věci. Čekala ji poslední noc, před návratem do Bradavic.

Doufala, že udělala vše, co mohla, aby alespoň oni cítili naději. Dala jim mnoho rad, naučila je snad všechna kouzla, která by se jim mohla hodit, dala jim kouzelný galeon. Tentokrát ještě vylepšený – sloužil na principu telegrafu. Silně pochybovala o tom, že by Smrtijedi vůbec tušili, co to je Morseova abeceda. Naučit ji Harryho a Rona jí zabralo snad nejvíce času.

A i kdyby Morseovku poznali, nedávala by jim smysl.

Lehla si na postel. Všude bylo ticho, jako v hrobě. To přirovnání ji samotnou vyděsilo. Bohužel to bylo velmi trefné. Sotvakde bylo možné potkat živou duši. Když už byl někdo venku, hleděl na to, aby si vyřídil, co potřeboval a byl co nejrychleji opět „v bezpečí“. Ale to vlastně už nebylo nikde. Hermiona tajně doufala, že alespoň Bradavice si zachovaly svou samostatnost. Jak byla naivní!

Před jedenáctou dopoledne se dostavila na King’s Cross.

Bylo tu mnohem méně lidí, než obvykle.

A mnohem více černých hábitů. Obvykle se žáci převlékali až ve vlaku. A rodiče, kteří je doprovázeli, byli také v mudlovském oblečení – vždyť museli projít minimálně přes celé nádraží!

Mlčky nastoupila do vlaku a posadila se do volného kupé. Záhy se za ní dveře zamkly. Polekaně se vrhla na kliku a snažila se je otevřít. Bez úspěchu. Nepomohlo ani Alohomora.

V uličce zahlédla Nevilla. Zamávala na něj.

I on se pokusil otevřít dveře zvenku, ale marně. Najednou se jeho zornice prudce rozšířily děsem. Hleděl na dveře kupé zvenku. Hermiona nemohla vidět, co ho tolik polekalo. Každopádně omluvně pokrčil rameny a odšoural se pryč.

Nebelvírka osaměla.

Vytáhla knihu a začetla se. Poprvé byla na cestě do Bradavic úplně sama. Čas od času kontrolovala svou minci, ale zůstávala stále stejně chladná a zlatá.

Konečně se začalo stmívat. Hermiona se převlékla do hábitu s erbem své koleje a uvázala si červenozlatou kravatu.

Při výstupu z vlaku se mohla konečně podívat, co Nevilla tak vyděsilo.

Na kupé stálo černým písmem „Mudlovská šmejdka“. Hermiona si znechuceně odfrkla. Že by snad nějaký zmijozelský vtip?

Ani do kočáru si k ní nikdo nepřisedl.

Ve Vstupní síni ji přivítala profesorka McGonagallová.

„Paní… ředitelko,“ doplnila po krátkém zaváhání, když si vzpomněla, na události před prázdninami.

Profesorka Přeměňování jen krátce zavrtěla hlavou. Hermiona však pokračovala: „Kde všichni jsou? Jsem snad poslední?“

„Ach, slečno Grangerová,“ povzdychla si, přemáhajíc obrovskou bolest. „Proč jste se jen rozhodla sem vrátit?“

Hermiona překvapeně zamrkala. Právě tato žena ji vždy pobízela k většímu úsilí, byla pro ni chloubou celé koleje. Věděla to! Nepřeslechla se? Opravdu by byla profesorka raději, kdyby do sedmého ročníku vůbec nenastoupila?

„Pojďte se mnou,“ řekla žena unaveně a vedla Hermionu do Velké síně. Pokynula jí k nejvzdálenějšímu místu u nebelvírského stolu. „Posaďte se tam,“ zamumlala.

Kromě ní samotné tam seděly ještě dvě dívky a jeden chlapec. Všichni se tvářili vyděšeně a zírali do prázdných talířů před sebou.

Hermiona se naopak rozhlédla kolem.