Magický podpis

7. Minerva má starost

Hermiona seděla u nebelvírského stolu a nedůvěřivě si prohlížela krajíc chleba, který dnes dostala ke snídani. Zdálo se jí, že na něm začíná nový život.

Znechuceně odložila svou plesnivou snídani na talíř a raději se napila černého čaje. I ten byl odporný. Hořký, bez citrónu, bez medu nebo cukru, bez mléka.

„Slečno Grangerová," vyrušil ji hlas její kolejní ředitelky. „Pojďte okamžitě se mnou!" Snažila se znít co nejpřísněji, což jí obvykle nedělalo problém. V případě její oblíbené studentky, která navíc nic špatného vlastně nedělala, se jí hlas poněkud třásl.

Hermiona zalétla pohledem k profesorskému stolu. Snape se jako obvykle mračil na celé širé okolí, zatímco sourozenci Carrowovi se bavili spolu. Nejspíš se předháněli, kdo provede na své hodině studentovi horší příkoří.

Dívka se vydala za profesorkou McGonagallovou, která ji vedla do svého kabinetu.

Alespoň, že už tu nepobývali další Smrtijedi, kteří by chtěli u rozhovoru jistě být.

Profesorka McGonagallová za nimi prudce zavřela dveře a opatřila místnost kouzlem proti odposlouchávání.

„Jak je vám?" zeptala se Hermiony vzápětí.

„Co myslíte?" odpověděla dívka unaveně.

„Mám o vás strach, dítě," povzdychla si stará čarodějka a posadila se do svého křesla. „Dáte si sušenku?" nabídla Nebelvírce.

„Ráda," přijala vděčně Hermiona.

„O Potterovi nic nevíte?" zeptala se s nadějí v hlase profesorka.

„Bohužel," zavrtěla dívka hlavou. „Ale jistě jsou v pořádku. Jinak by se to už tady vědělo, ne?"

„Snad máte pravdu," pokývala Minerva McGonagallová. „Jste velmi silná žena. Mnoho jiných by se na vašem místě už dávno sesypalo."

Hermiona mlčela. Nebyla si svou statečností vůbec jistá. Ani tím, zda je ještě normální.

Začínala na sobě pozorovat sebevražedné sklony. Například předchozí noc, když se vracela ze Snapeova kabinetu, se téměř modlila, že potká Carrowa, který ji opět zbije. Ale tentokrát by ji našli až pozdě. Ach to by byla úleva. Jako na potvoru však posledních pár nocí – od začátku trestů, neměla na Smrtijeda štěstí. Nebo by mohla seskočit z věže, napadlo ji.

„Není vám nic?" vyrušil ji ze snění profesorčin hlas.

„Ne, jsem v pořádku," opověděla rychle.

„Já jen, že jste se začala usmívat. Tak nějak spokojeně," řekla profesorka přeměňování starostlivě.

„Jen jsem se nechala unést myšlenkami na... konec války," řekla omluvně dívka a zastrčila si za ucho pramen neposlušných vlasů.

„Konec války," zopakovala čarodějka zamyšleně. „Věříte v něj?"

„Samozřejmě," odpověděla bez váhání. „Jednou to skončit přeci musí."

„Já myslím ve šťastný konec. V jeho porážku."

„Ach tak," zamumlala Hermiona. Chvilku přemýšlela, jestli má lhát nebo říct pravdu. Nakonec si vybrala kompromis a bezradně pokrčila rameny. „A vy, paní profesorko?"

„Doufám. A každý den se za to modlím k Merlinovi," pousmála se smutně. „Kdybyste si chtěla někdy promluvit, mohu vám udělit školní trest. Stačí jen drobná záminka," nabídla jí.