Magický podpis

17. Bylo to zpátky

Mladá žena pečlivě poklidila laboratoř magické lékárny. Umyla kotlík, zařadila všechny nepoužité přísady zpátky na místo, zabezpečila krámek patřičnými kouzly a vydala se ke svému domovu.

Bydlela sama v okrajové části mudlovského Londýna.

Právě začínalo jaro. Byl duben. Panovalo pravé aprílové počasí. Nejméně před hodinou pršelo. Na ulicích ještě zůstávaly louže. Teď však svítilo slunce. Rozhodla se, že dnes půjde domů po mudlovsku a užije si teplo, které konečně přišlo.

Bezstarostně kráčela ulicí až k podzemce, kde nasedla do metra a dojela na stanici vzdálenou jen několik minut chůze od jejího domku. Teď už slunce zapadalo. Když došla k domovním dveřím, rozsvěcely se pouliční lampy.

Zamračila se. Okamžitě si všimla zatažených žaluzií v oknech. Byla přesvědčena, že je ráno rozevřela – stejně jako každé jiné ráno. Připravila si hůlku a vešla dovnitř. Její ochranná kouzla vypadala netknutě. Rozsvítila světlo. V chodbě nikdo nebyl.

Pokračovala do kuchyně spojené s jídelnou. Stačil jí jediný pohled na jídelní stůl, aby se utvrdila ve svém přesvědčení. Ačkoli se dotyčný velmi snažil dát všechny knihy a papíry na stejné místo, ona si přesně pamatovala, jak je tu ráno nechala. Vše bylo příliš srovnané.

Přešla k obýváku. I zde byly věci důkladně urovnané a uklizené. Všimla si, že fotografie na knihovně je také mírně posunutá.

Sahal i na její osobní věci! Bastard! Zvedla se v ní vlna zlosti. Na okamžik zatoužila, aby v domě stále byl. Aby stanul proti ní. Aby mu mohla říct do očí...

Dokončila prohlídku domu. V ložnici ani v koupelně se nikdo neskrýval. Konečně se mohla posadit do křesla a v klidu vydechnout.

Stále tomu nemohla uvěřit. Věděla, kdo tu byl. Nikdo jiný by tak elegantně neobešel všechna její kouzla, kterými tak pečlivě chránila své soukromí.

S povzdechem si z lednice vyndala zbytky z předešlého dne, které měla v plánu dnes povečeřet. Místo jezení však kousky jídla jen postrkovala po talíři.

Přemýšlela o uplynulém roce, jedenácti měsících a pár dnech.

Po dokončení školy se rozhodla pro práci v magické lékárně. Mohla si sama míchat lektvary a pak je prodávat přímo kouzelníkům či zásobit Svatého Munga. Vždycky přitom vzpomínala na svůj poslední rok v Bradavicích. Zpočátku měla problém, že její lektvary byly poněkud slanější, než by měly být. Brzy se však s věcmi minulosti vyrovnala natolik, že ji příprava lektvarů začala opět uklidňovat.

Když se k tomu zpětně vracela, nebyl to špatný rok. Možná byl i jejím nejlepším. Naučila se toho víc, než by zvládla na běžných hodinách. Díky tomu měla práci, která ji bavila.

Rozhodla se bydlet mezi mudly. Měla pocit, že právě tam patří. S lidmi z Bradavic se téměř nestýkala. Jednou výjimkou byl Harry, který se u ní jednou za několik týdnů zastavil. A samozřejmě Ginny, se kterou se nedávno oženil. Ale ta teď stále někde lítala. Hrála závodně famfrpál. Stejně jako Ronald, kterého od konce války neviděla. Popravdě ji to ani nemrzelo. Věděla, že přes její odmítnutí se nikdy nepřenese. A nemohla mu to vyčítat. Neville zůstal v Bradavicích. Po válce pomáhal s péčí o zraněné, opravou hradu a v posledním dopise psal i něco o práci ve sklenících.

Hermiona Grangerová si znovu povzdechla. Ze svého jídla snědla sotva dvě sousta.

Byl tady. V jejím domě.