Magický podpis

28. Ve vestě

U snídaně se k Hermioně choval Snape opět jako obvykle - netečně. Po zbytek dne se tedy raději zdržovala ve svém profesorském bytě. Vyšla ven jen na jídlo a návštěvu knihovny. Pokračovala ve své oblíbené činnosti – precizní přípravě všech vyučovacích hodin na následující týdny. Ačkoli dle názoru kohokoli jiného to byla naprosto zbytečná iniciativa. Vše měla už dávno hotové. Jen ona stále nebyla zcela spokojena.

Snažila se nad předcházejícím večerem příliš nepřemýšlet. Během noci se ani jednou neprobudila, ale to mohla připsat i obrovské únavě. Nakolik byla jeho omluva skutečně účinná, mohl ukázat jen čas.

K večeru Hermionu opět přepadl smutek. Hned po večeři se vydala zpátky do knihovny. Ale protože všechny knihy, které ji zajímaly, už měla půjčené, jen procházela kolem regálů a ani nevnímala, co za knihy v nich vlastně je. Nabídku pomoci od madame Pinceové několikrát odmítla. Nakonec se čarodějka urazila a už na ni víc nepromluvila. Až později večer ji upozornila, že knihovna bude zavírat – tak jestli by ji laskavě neopustila.

Po vyhnání z knihovny se Hermioně stále nechtělo do opuštěného bytu, ale ani na procházku kolem jezera dnes neměla náladu. Navíc, z okna to vypadalo, jako by se protrhly všechny peřiny světa – taková tam byla chumelenice. Nohy ji donesly k jejímu oknu – tak začala říkat místu, kde ji už nejednou našel profesor Snape.

I tentokrát se posadila na parapet a zahleděla se ven. Vždycky milovala pohled na zasněženou krajinu. Musela se přitom usmát. Vše bylo tak krásné, čisté. Netknuté.

Stejně jako ona, uvědomila si hořce. Rychle tu myšlenku zaplašila. Co na tom, že je jí jednadvacet a ještě s nikým nespala?!

Bohužel ani nikdy nepoznala opravdovou zamilovanost. Nikdy se jí nestalo, že by měla plnou hlavu někoho tolik, že ani nedokázala myslet na... na nic kromě dotyčného. Ona byla vždycky ta rozumná. Vždycky měla jasno. Až na poslední půlrok, ale to nemělo se zamilovaností pranic společného. A ten čas po válce. Kdy jí zmizel z očí člověk, který jí byl nejblíž. A pak se znovu zjevil. Ale spíš než úlevu přinesl jen další bolest!

Spoustu a spoustu bolesti. Ucítila, jak se jí slzy vylévají z očí a koulí po tvářích až na bradu. Kde se v člověku mohlo brát stále tolik slz?

Ohledně upřímnosti jeho omluvy si byla naprosto jistá. Čemu ale nerozuměla, byla ta obrovská změna, která se s ním během včerejšího večera udála. Nebyla si zcela jista, zda je za ni ráda nebo se spíše bojí. I kdyby tento jeho stav chvíli vydržel, nemohl být přeci věčný! Ne u něj. A ona navíc stále viděla ty jeho černé oči plné nenávisti, když na sebe pohlédli první večer ve sborovně.

Také ji stále trápila její vlastní nesmyslná vina za to, že mu pomohla. Přeci o to nestál! Vůbec o to nestál! Pomohl by si sám, kdyby chtěl! On přeci nikdy nepotřeboval žádnou pomoc! Vždycky všechno zvládl sám!

Zhluboka si povzdechla.

Jenže ona se potřebovala o někoho opřít, jinak měla pocit, že padá. A teď, když oporu neměla, jen se stěží potácela. Snažila se odrážet od všeho, co jí přišlo pod ruku, ale bylo toho zoufale málo! A jakoby i to málo utíkalo z jejího dosahu. Cítila, že brzy rovnováhu ztratí a opět spadne tvrdě na pusu. Možná by pak už měla zůstat ležet, zauvažovala. Alespoň by neměla kam znovu spadnout...

Přála by si být alespoň trochu jako on - silná, nezávislá, sebevědomá, umět se dokonale ovládat. Kdyby taková byla, nebrečela by teď na chodbě. Ach Merline! Snad ji tu nikdo neuvidí. Snad ji tu neuvidí on! Snad ji nebude z nějakého důvodu třeba hledat. Ale proč by to dělal?