Magický podpis

37. Je pryč

Nahoře zamířil do prvních dveří, které uviděl. Objevil se v malé místnosti. Zařízením připomínala pracovnu. Byl zde stůl, křesla, krb, police. Zdi netvořil ku podivu jen kámen, ale také dřevěné obložení.

„Severusi," ozvalo se za ním poněkud zadýchaně, „bylo tohle opravdu nutné?"

„Chtěl jsi se mnou mluvit," zavrčel Snape podrážděně. Nedávné události otřásly jeho sebeovládáním a bál se, že v sále plném lidí by mu mohla maska sklouznout a jeho pověst by tak ještě více utrpěla. Více, než když byl viděn při tanci se slečnou Grangerovou? Dlouze vydechl.

„Mohli jsme zůstat i dole," nadhodil Kingsley. Odpovědi se mu však nedostalo. „Takže ty a Hermiona...?" potutelně se ušklíbl a nechal otázku viset ve vzduchu. Přitom pozorně sledoval Snapea.

„Slečna Grangerová je moje kolegyně," odvětil kategoricky Snape.

„Aha, tak slečna Grangerová," zopakoval po něm ministr vážně.

Snape se rozhodl, že se nenechá vyprovokovat, aby to po něm také opakoval jako nějaký papoušek a místo toho jen pohrdlivě ohrnul ret. „Neřekl bych, že to je důvod, proč jsi se mnou chtěl mluvit."

„Ne, to není," potřásl hlavou Pastorek. „Týká se to úkolu, který jsi svěřil Harrymu." Snape tázavě pozvedl obočí. Že by konečně něco nového? Pastorek pokračoval: „Procházel jsem po něm znovu všechny spisy a snažil se získat více informací, ale bez úspěchu. Víc než Harry nikdo z nás nezjistí."

Snape si mlčky promnul chřípí nosu. Právě toho se od samého začátku bál. Nikdo s čistou minulostí nemůže být tak tajemný a nedohledatelný. Takovou minulost neměl ani on sám jako mladý...

„Severusi," vytrhl ho Pastorkův hlas z přemýšlení, „opravdu je to pro tebe tak důležité? Vždyť je to jen mladý kluk. Možná ti jen někoho připomíná."

Profesor lektvarů pokýval hlavou a zamířil k oknu. „Ano, někoho mi připomíná," řekl sotva slyšitelně, spíše pro sebe.

Pastorek ho chvilku zamračeně pozoroval a pak se postavil vedle něj. „Koho?" zeptal se tiše.

Odpovědí mu bylo jen ticho. Snape dál mlčky upíral pohled kamsi do tmy venku a jeho tvář zůstala bez jakékoli známky emoce.

„Je to tak důležité?" naléhal opatrně Kingsley a doufal, že alespoň tentokrát se mu dostane nějaké odpovědi. Mlčení mu na něm vadilo ze všeho nejvíce. Mohlo znamenat naprosto cokoli. A v drtivé většině případů to nebylo dobré. Když už si myslel, že od Snapea žádná odpověď nepřijde, ozvalo se do ticha jediné slovo.

„Karkarov."

„Ten je přeci mrtvý," namítl Pastorek.

„Připomíná mi Karkarova," doplnil Snape. „Má stejné rysy, stejnou barvu očí. A prý se na mě začal vyptávat." Pohlédl na ministra, který mezitím přešel za ním k oknu. „Rád bych nahlédl do jeho spisu, bylo by to možné?"

„Můžu to zařídit," připustil Kingsley zamračeně a zamnul si při tom náušnici. „Ale proč jsi tohle neřekl rovnou Harrymu?"

„Ten kluk dělá ukvapené závěry, nechtěl jsem mu dát nepodložené informace, kterých by se moc držel," zavrčel Snape podrážděně. „Teď mám ale pocit, že pokud chci zjistit pravdu, musím začít u něj."

„Dobře, udělám co půjde," přikývl Kingsley vážně. Škodolibou veselost, která se ho zmocnila, když nachytal starého přítele s mladou profesorkou, vystřídaly obavy. Viděl, že pro Snapea je velmi důležité zjistit, kdo Boris Todorov skutečně je. A zmíněnou, byť nepodloženou domněnku, nemohl brát na lehkou váhu. „Musím už jít dolů, společenské povinnosti volají," sdělil Snapeovi nakonec. Snape neznatelně přikývl, ale od okna se nepohnul.