Magický podpis

30. Na prázdninách

Už během prvního týdne po Novém roce si Neville všiml, že napětí mezi kolejními řediteli Nebelvíru a Zmijozelu se zvýšilo – dokonce i oproti začátku školního roku, ačkoli Snape se tvářil stejně nepříjemně jako obvykle – možná o něco víc, a naopak Hermiona vypadala s ohledem na předchozí měsíce až nezvykle rozzářeně.

„Jak sis užila prázdniny?" zeptal se jí se zájmem před vyučováním.

„Skvěle," usmála se vesele. „Pomáhala jsem většinou Hagridovi se skvorejši a tlustočervy a tak..."

„Tak to musely být fajn svátky," ušklíbl se Neville ironicky.

„Jo, to byly," přitakala Hermiona rychle a přitom si zastrčila pramen neposlušných vlasů za ucho, „promiň, musím jít na hodinu."

Neville pokýval hlavou. Byl si jistý, že Vánoce pro ni nebyly zdaleka tak skvělé, jak říkala. Ještě chvilku zamyšleně postával na chodbě. Nakonec se však rozhodl. Snad mu to pomůže vyřešit ten zmatek, který se v něm ohledně jejího chování usadil.

„Vstupte," ozvalo se zpoza dveří kabinetu lektvarů. Neville rozvážně vstoupil a posadil se do křesla naproti Snapeovi.

„Profesore, jdete jako na zavolanou," zvolal Snape a v černých očích mu blýsklo, když Neville po jeho slovech v obličeji mírně pobledl. „Chtěl jsem s vámi mluvit."

„Ne," vzchopil se mladík. „To já přišel za vámi."

„Tak začněte," vyzval ho Snape s úšklebkem.

„Všiml jsem si, že Hermiona se chová poslední..." začal pevným hlasem Neville.

„Pokud máte problém s chováním jiných vyučujících, měl byste to řešit s Minervou," upozornil ho Snape, čímž dal jasně najevo, že se s ním o ničem podobném nehodlá bavit. „Máte na srdci i něco jiného?"

„Ano, ale... vy... myslel jsem... ne," zakoktal se Neville a nakonec zaraženě zmlkl. Opět nebyl schopen říct mu, proč za ním přišel.

„Skvěle, tak teď poslouchejte vy mě, profesore," poradil Mistr lektvarů Nevillovi.

O pět minut později opustil profesor Bylinkářství kabinet Severuse Snapea ještě zmatenější, než do něj vstoupil. Starostí mu neubylo. Naopak – exponenciálně vzrostly.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Týdny monotónně plynuly a měnily se v měsíce. Hermionina dobrá nálada byla do očí bijící. Alespoň Neville to tak vnímal. Stejně tak si všímal její vzrůstající náklonosti k celému profesorskému sboru. S výjimkou jednoho, i na své poměry nezvykle, zakyslého Mistra lektvarů.

S ním samotným navštěvovala skleníky a zajímala se o kde jakou rostlinu, s Kratiknotem probírala složité kouzelné formule, na které narazila v literatuře, s profesorkou Babblingovou se pozastavovala nad významy starodávných run, s Minervou důkladně diskutovala osnovy na Přeměňování a s Borisem Todorovem trávila snad každou volnější chvilku.

Vlastně ji od Vánoc nebylo možné zahlédnout snad nikdy samotnou či dokonce smutnou.

Třeba právě teď s Todorovem stála poblíž knihovny a vesele se smála čemusi, co právě říkal. Profesor na ni shlížel chladnýma modrýma očima, ze kterých nevyzařovala žádná něha, vřelost, ba ani přátelskost.

Koutkem oka zahlédl Neville ještě další postavu. Vysokou, celou v černém. Nemohl mu uniknout nenávistný výraz, s jakým ty dva sledoval. Patřil ten pohled Hermioně nebo jejich kolegovi?