Kočičí Válečníci:Příběh Bílé Hvězdy

Kapitola 23

Když Bílá Růže , Černodráp, Jestřábí a Vrbička doběhli do tábora ,všude se bojovalo. Zuřivé vrčení, syčení a prskání se neslo vzduchem. Pach koček Oblačného klanu se vznášel všude okolo a krev stříkala všemi směry.
Krev.....
Krásná , karmínová, teplá krev....
Krásný bolestný vřískot....
Bílá Růže už nepřemýšlela nad tím ,zda je to správně nebo ne. Nepřemýšlela vůbec nad ničím. Myslela jen a jen na Černodrápův spalující, jantarový pohled. Na jeho drápy ,které ji tolikrát zasáhly. Na jeho krutá slova ,která ji nutil opakovat ,aby tomu začala věřit.
Byla nula....
Donutil jí to říkat a byla to pravda.
Byla neuvěřitelná nula....
Bála se ho....
Byla tak slabá , znechucená sama sebou.
Její slabost byla tak odporná.....
Ona byla tak odporná....
Opravdu nebyla nic než hezká tvářička....
Možná si takové odporné nuly jako ona ,zasloužily takhle trpět....
Její sebevědomí,které měla jako učednice bylo zničené, pohřbené někde hluboko a už nikdy v životě, se jí nevrátilo v plné síle. Byla to jen maska. Ve skutečnosti někdy skrytě věřila tomu že je nula, až do konce života. Ale tohle jí pomáhalo. Nedělala to proto ,že by k tomu byla cvičená,nebo že by chtěla. Ona to potřebovala. Krev a smrt byly jejím jediným přítelem. Bylo to ,to jediné co jí pomáhalo si ulevit ,co jí pomáhalo od utrpení ,od strachu,od děsů a od vzteku. Musela mít krev ,stejně jako vzduch. Teď se mohla uvolnit. Vypnout všechny myšlenky. Tohle jí pomáhalo od utrpení a bolesti,která se v ní rozlévala. Která se každým dnem zvětšovala. Mohla takhle vypustit ven tu nenávist , kterou v sobě cítila a ,která byla schovaná pod velkou bariérou strachu. A ta bariéra nyní mohla zmizet. Mohla být zase chvilku šťastná a užívat si života. Tohle byl její způsob jak si užívat života a uvolnit se. Měla jen krev. Nic jiného nepomáhalo....
Prudce srazila k zemi mladou černou kočku s hustou srstí a jasně modrýma očima. Nenáviděla černé kočky....
Byly stejné jako Černodráp....
Viděla v černých kočkách Černodrápa...
Zaryla té kočce drápy do ramene a stiskla. Drtila v zubech její kosti a nechávala lahodnou krev stékat jí do krku. Byl to tak strašně nádherný pocit....
Černá kočka zavřískla bolestí a několikrát sebou zazmítala,ale bylo pozdě. Bílá Růže jí pustila rameno ,ale rozhodně nehodlala skončit. Černé kočky byly hnusné....
Zasloužily si trpět....
Zabořila jí drápy do břicha a na chvíli zaváhala. Ale pak myslela na to ,jak jí Rudodrápka řekla že to nezvládne. Že už se nikdy nestane jinou kočkou. Bílá Růže s tím z části počítala. Ale proč by to nemohla vypustit alespoň v bitvě ? Měla nárok na trochu radosti a hodlala ho využít.
Roztrhla kočce břicho a vychutnávala si její křik. Sevřela v drápech její vnitřnosti a vytáhla je ven. ,,Vidíš to ? Podívej se ,co to mám "! Smála se jako maniak. ,,Vy černé kočky jste tak odporné. Tak hnusné "! Odplivla si černé kočce do obličeje. Zaryla jí znovu drápy do břicha a rozpárala ji od krku až po ocas. Černá kočka ještě chvíli řvala bolestí,ale tlamu jí pak naplnila její vlastní krev a začala se jí dusit. Bylo to nádherné....
Tak krásný pocit....
Proč to musela být ona ? Proč musela mít ona násilného druha ? Proč musela ona tak strašně trpět ? Proč ?
Vrhla se na další kočku. Ubohý , béžový učedník se pokoušel utéct z bitvy. Nikdy....
Zakousla se mu do hrdla a bleskově ho prokousla. Teplá krev jí stekla do krku a ona slastně přivřela oči. Nechtěla aby ta bitva skončila. Až to skončí, bude zase tou vyděšenou , poslušnou družkou...
Proč se nemůže pořád zabíjet ? Proč nemůže mít pořád krev ?
Olízla si zakrvácenou tlamu. Nikdo neviděl její řádění. Černodráp jí tentokrát nevynadá. Nemůže jí vynadat , že dělá jedinou radost ve svém životě. Tahle bitva jí dělala radost. Bolest ostatních jí dělala radost. Narodila se s těmito sklony a celý život se je snažila potlačovat. Jistě, věděla že je to špatně ale nemohla si pomoct.....
Bylo to nádherné. Viděla další černou kočku. Černého kocoura s jantarovýma očima. Málem se pozvracela. Byl tak podobný Černodrápovi.....
Všechny černé kočky mu byly podobné....
Nesnášela ho už teď. Vrhla se na něj s bělostnou srstí smáčenou krví a šíleným pohledem v jejích ledově modrých očích. Černý kocour momentálně zápasil se Skřivanpírkem ,který prohrával. Bílá věděla že by se měla před ostatními krotit,ale nešlo to odolat. Zabořila černému kocourovi drápy do zad až cítila kosti. Už jednou ho viděla....
V té malé bitce na hranicích. Skřivanpírko trošku ustoupil když viděl její šílený pohled. Vždycky znal Bílou jako milou kočku....
Neznal tuhle její stránku....
Nikdo ji neznal....
Trhla a černý kocour pronikavě zařval bolestí. ,,Nech ho být "! Zavrčela zuřivě hnědá kočka s dlouhou srstí a zelenýma očima nedaleko ,ale Skřivanpírko se vzpamatoval z šoku a srazil ji k zemi ,dřív než mohla Bílé ublížit. Zakousla se kocourovi do krku a sevřela ho. Černý kocour bolestně zavřískl a několikrát sebou zazmítal. Ale nešlo ji shodit. Té krve bylo tolik a bylo to tak skvělé....
Slyšela volání velitele Oblačného klanu ,že ustupují. Ne ! Ne neberte mi jedinou radost co tady mám ! Já chci ještě !
Někdo ji z černého kocoura srazil ,aby mohl utéct. Bílá Růže propálila dotyčnou kočku pohledem. ,,Proč si to udělala ?!" Vyjela na Jinovatku. ,,Bílá proč to děláš ? Viděla jsem tě jak si zabila toho učedníka... Co válečnický zákoník ?"zavrčela Jinovatka. ,,Neber mi jedinou radost ,kterou tady mám a přestaň mě poučovat!" Vyštěkla Bílá na Jinovatku nasupeně. Černodráp se u nich v mžiku objevil a hrdost a radost Bílé ihned klesla na bod mrazu kde byla. Automaticky sklopila pohled a zmlkla. ,,Zabili Listodrápa a Drápa "zavrčel Černodráp s předstíranou empatií a začal Bílé čistit zakrvácený kožíšek. Bylo jí z toho na blití. Jeho doteky už nesnášela . Byly tak odporné. Tak hnusné.....
Měla ale strach a bariéra strachu se jí vrátila. Proto držela. Jinovatka se s pláčem vrhla k bezvládnému tělu svého bývalého učitele. K Drápovu tělu přišlo málo koček. Nikdo přísného zástupce moc rád neměl. Ale Listodráp byl milý a věrný válečník ,měli ho rádi všichni. Bílá Růže věnovala soucitný pohled Kánětce. Muselo to být hrozné, přijít o druha,krátce předtím než měla porodit koťata. ,,Co jsi dělala v té bitvě že máš na sobě tolik krve "? Zavrčel jí Černodráp do ucha ,jakmile nikdo nebyl moc na dohled a všichni smutnili u dvou mrtvých válečníků. ,,Jen jsem se ušpinila. Nic to není. Nezlob se prosím...." zamumlala. Vážně ho prosila aby se nezlobil ? Prosila ho ? To klesla takhle hluboko ? To byla až tak odporná ? Ovšem že ano. Byla odporná... Její strach ,její slabost, všechno bylo odporné. Nenáviděla se. Nenáviděla se za to ,že se ho bála. Už ho nemilovala. Byla si jistá že k němu už lásku necítí. Jen strach a nenávist. Nenáviděla ho. Třásla se strachy....
Byla odporná.....
,, Nezlobím se kočičko. Jsi roztomilá když se bojíš"zavrčel jí do ucha ,které jí jemně skousl. Jediné co chtěla bylo ,aby to přestalo. Modlila se k Hvězdnému klanu. Nepomohli jí. Každou zatracenou noc se k nim modlila ,aby jí pomohli. Ale oni jí zradily. Hvězdný klan ,ve který celý život věřila ji opustil. Hvězdy se od ní odvrátily. Černodrápovi neodpověděla. Jen ho nechala ,ať ji odtáhne do válečnického doupěte a dělá si s ní co chce.
Tak jako vždycky.....

Dny a týdny plynuly dál stejně jako utrpení. Už ani nevnímala kolikrát ji udeřil ,znásilnil ,nebo jí vynadal. Bylo jí to jedno. Vyléval si na ní vztek ,i když nic neudělala a jejích četných ran ,si začaly všímat i některé další kočky z klanu ale Bílá je vždycky odehnala že to nic není. Vodopád a Jinovatka byli nejvytrvalejší. Bylo to hrozné, pořád odhánět svou sestru ,a kocoura co do ní byl nejspíš zamilovaný. Bylo to strašně unavené. Ráda by se jim svěřila. Chtěla ,aby jí pomohli.... Ale bála se. Novou zástupkyní Slunečního klanu se stala Cesmínová a s Potoční Hvězdou se začalo dít něco špatného. Trávila víc a víc času ve svém doupěti a Cesmínová za ni poslední dobou musela dělat všechny povinnosti. Mezi kočkami se říkalo ,že Potoční a Dráp k sobě cítili něco víc a Drápova smrt ji sebrala. A nejspíš to byla pravda. Černodráp Bílé nedovoloval jít za její bývalou učitelkou. Občas za ní zašla tajně,ale jednou si toho stejně všiml a opět ji napadnul. Její život se točil jen kolem bolesti. Kánětce se narodila koťata čtyři ,Poupělinka ,
Břízečka ,Lísečka a Píreček. A co se týkalo Rudodrápčiných koťat měla už jenom Soumráčka. Rudodrápka si svá koťata tvrdým výcvikem cvičila už odmalička. Jednoho dne se vrátily z nějakého tréninku jen ona a Soumráček, který měl mokrou srst a uslzené oči. Rudodrápka Bílé naprosto klidně a bez emocí řekla ,že Tygřička se utopila a Soumráčkovi vrazila facku za to ,že projevuje slabost. Nic moc se nedělo. Nenávist v ní stále hořela ,ale strach jí pořád bránil ji vypustit ven. Vypustit šelmu ,kterou vypustila v bitvě ven.
A pak jednoho dne se něco stalo....
Ten den kdy se to stalo si pamatovala přesně. Slunce pomalu zapadalo a u obzoru bylo rudé jako krev. Jeho paprsky zářily jasně oranžovou barvou se zlatým nádechem a ozařovalo teplý tábor Slunečního klanu. Bílá Růže ležela jako vždycky vedle Černodrápa s hlavou položenou na jeho předních tlapkách. Nějak se jí povedlo být v jeho těsné blízkosti a nepozvracet se. Teplý vítr jí hladil kožíšek a zpěv ptáků a šustění listí jí příjemně ukolébávaly ke spánku. Až do chvíle než zaslechla poplašené mňoukání. Že by další bitva ? S nadějí v očích zvedla hlavu. Sněhová Vločka k nim zděšeně doběhla. ,,Byli jsme na hlídce a narazili na nějakého kocoura u hranic ! Chtěli jsme si s ním promluvit,ale znáte Vrbičku a tu její horkou hlavu ,napadla ho. Museli jsme jí pomoct , protože jí málem roztrhal a potřebujeme pomoc "! Řekla zděšeně. Jestřábí Pazour k ní ihned doběhl a začal ji uklidňovat. ,,To si neumíte poradit s nějakým tulákem "? Ušklíbl se Černodráp. ,,Je to ,je to , výjimečný bojovník Černodráp. Bojuje tak ,jako jsem to ještě neviděla ! Cesmínová potřebujeme posily ,nebo Rychlotlapa a Jinovatku zabije "! Vyhrkla Sněhová zoufale. ,,Dobrý bojovník.... Mohl by se nám hodit. Nevyhánějte ho a přiveďte ho do tábora "zavrčela Cesmínová. ,,Vem si Bílou Růži. S ní to zvládnete "rozhodla Cesmínová. Černodráp nic nenamítal,takže se Bílá rychle zvedla a rozběhla se za Sněhovou. Obě bílé kočky se rychle hnaly lesem. Od hranic byly slyšet zvuky boje. Bolestné vřískání ,a kruté, posměšné vrčení. Čumáček Bílé naplnil pach toho kocoura a tak přidala ještě do kroku. Prudce vyskočila na vysoký kopec u hranic....
A v tu chvíli , spatřilo jeho.

~,,Věříš v lásku na první pohled "? Přerušila bílá kočka vyprávění. Šedivý kocour se zarazil. ,,No ehm ,láska ,v tom se já moc nevyznám. "Zamumlal. ,,A ty "? Zkoumavě se na ni podíval. ,,Já ano. Protože od první chvíle co jsem ho spatřila jsem se do něj zamilovala"~

Nevím co k téhle kapitole napsat xd. Napíšu jen klasické"Doufám že se vám líbila.
Vaše Luna " 😘