Kočičí Válečníci:Příběh Bílé Hvězdy

Kapitola 14

Když se Bílá vrátila do tábora, ihned zapadla do válečnického doupěte.
Nemohla se přestat proklínat za to, že Krvedrápovi dovolila, aby jí ublížil. 

Sice se na tom spolu domluvili, že když projeví city, bude jí moct ublížit, ale teď toho litovala a litovala především toho, že se s ním vůbec začala scházet u té pitomé řeky. 

Nikdy jsem se od Černodrápovi smrti před žádným kocourem takhle neponížila....
Určitě jsem se mu tím znechutila...
Nikdy mě nebude chtít...

Tiše si nad svými myšlenkami odfrkla, zatímco vpadla do doupěte.  Vážně přemýšlí nad tímhle, když to byl on, kdo ji donutil aby zakňučela?

Zavřela oči a stočila se do klubíčka. 

Už nad tím nechtěla přemýšlet. 
Jediné co chtěla bylo spát...

,,Bílá?" Ozvalo se za jejími zády mňouknutí její sestry.

Mladá válečnice pocítila i přes hroznou bolest v břiše radost. 
Její sestra si na ni konečně udělala čas!

Než se však stihla otočit, aby sestru pozdravila, všechna radost byla pryč. 

,,Pohlídala bys mi koťata prosím?"

Ona si dělá srandu.  Dělá si srandu.  Tohle nemůže myslet vážně. 

Jediný důvod, proč za ní Jinovatka přišla bylo to, aby jí řekla, ať jí pohlídá koťata?

,,Co prosím?" Zavrčela Bílá Růže unaveně a přetočila se na druhý bok.

,,No koťata. Chtěla bych se proběhnout. Pohlídáš mi je prosím?"

Modrooká válečnice musela zamrkat, protože se jí zrak nějak začínal slévat do sebe. 
Upřela na sestru nevěřícný pohled a pak se podívala na její koťata. 

Nemohla uvěřit tomu, jak Plamínek a Žlutinka už vyrostli. 

Žlutinka měla světle béžovou srst a ledově modré oči a Plamínek měl hustou, zrzavobílou srst a jantarové oči.  Oba dva už stáli na vlastních tlapkách a bylo jasné, že se brzo stanou učedníky. 

Bílá si jen říkala jak je možné, že od doby co se narodili je neviděla a že už jsou takhle velcí.

,,V žádném případě" odsekla potom ostře a a znovu zavřela oči. 

Mrzelo ji, že když měla na  chvíli čas na sestru, byla na ni tak příkrá, ale pro Hvězdný klan, vážně si na ni Jinovatka udělala čas, jen když potřebovala něco se svými koťaty?
Jen když po ní něco chtěla?

,,No tak Bílá.  Jsou to přece tvoji příbuzní. Oni mají v sobě také tvoji krev. "

,, Jinovatko chtěla bych si odpočinout ano? Nech mě být prosím" zavrčela unaveně a zavřela oči. 

,,Co se ti stalo, že jsi tak unavená?" Uslyšela zvědavé mňouknutí Plamínka a následně ucítila, jak do ní zrzavobílý kocourek štouchl packou.

Zlostně zavrčela, a prudce se po svém synovci ohnala zuby.  ,,Odveď si ta svoje vlezlá koťata pryč Jinovatko!" Vyštěkla na sestru zlostně.

Jakmile spatřila v Jinovatčiných očích zklamání, ucítila lítost, ale hned to zahnala. 

Místo toho se opět ponořila do měkkého mechového pelíšku a únavou protkanou s bolestí, okamžitě usnula. 

Přední tlapky a celý kožíšek měla smáčený od krve. 
Před ní ležela v kaluži krve bezvládná černá kočka s obojkem na krku. 
Posadila se, a začala si čistit svůj bělostný kožíšek od krve. 
,,Vypadá to, že černé kočky moc v lásce nemáš" ozval se za ní pobavený hlas. 
Otočila se, aby mu olízla čumáček a podívala se do těch jeho krásných, světle zelených očí.
,,Zato tebe miluju" zavrněla s láskyplným úsměvem a přitulila se k němu. 
,,Moje krásná, krutá princezna" zavrněl a začal jí čistit kožíšek od krve.