Kočičí Válečníci:Příběh Bílé Hvězdy

Kapitola 8

Jasné červeno-oranžové zapadající záblesky slunce ,se odrážely od lesklé, stříbřité hladiny řeky ,a mírný vítr jí lehce čechral hladkou , bílou srst.

Bílá Růže se procházela svým typickým, elegantním a ladným krokem po hladkých ,šedých kamenech podél řeky a pozorovala rudý západ slunce.

Opět se měla setkat s Krvedrápem. Opět si dnes měla nechat dobrovolně ublížit ,v naprosto nesmyslné naději , jí pomoct a ulevit od jejích nočních můr. Přestože Krvedráp o jejích nočních můrách nic nevěděl ,nevěděl nic o Černodrápovi a hlavně nevěděl nic o její minulosti,jí s tím měl pomoct. Bílá věděla že mu jednou bude muset říct ,jak to s ní a s Černodrápem opravdu bylo.
Věděla to ,moc dobře.

Jenže ona se mu o své kruté minulosti říct bála. Jednak ,by to asi bez slz nezvládla , protože tohle téma pro ni bylo vždycky otřesné, děsivé a příšerné ,a jednak neměla jistotu že si to nechá pro sebe.
Nevěřila mu v tom.

Ani ona ,Krvedrápa tak dobře neznala. Vlastně ho neznala vůbec. Věděla o něm jen to, že je to psychopat, miluje krev a nedává najevo city. A právě proto že je najevo nedával vůbec ,nevěděla o něm nic.

Měla bych se ho taky někdy zeptat,na jeho život. Když už ho chci víc poznat, měla bych se ptát.
Pomyslela si.

Musela si ale připomenout ,že otázky má pokládat on a ne ona. Že to on , jí má pomoct od jejích nočních můr ,tím ,že ji naučí skrývat city.

Jenže city skrývat uměla. Krvedráp nevěděl jaký měla život. Nevěděl ,že ty city skrývá. Nevěděl , že jí s tímhle nelze pomoct.

Ale Bílá to věděla. Věděla ,že v tomhle jí Krvedráp pomoct nemůže. Věděla to ,a přesto tam šla. Přesto ,se s ním chtěla scházet.
Protože se jí jeho přítomnost zkrátka líbila. Protože byla v jeho přítomnosti ráda. Protože s ním ráda mluvila. A hlavně proto ,že měla ráda jeho.

Měla Krvedrápa ráda. Ráda.....
Pche ,ráda měla svou sestru. Tohle nebylo ráda. Tohle bylo něco jiného.

Bílá Růže si tohle poměrně dlouho odmítala přiznat. Věděla o tom sice moc dobře,věděla co k němu opravdu cítí ,ale bála se na to jen pomyslet. Tu bolest ze zlomeného srdce,měla stále jasně v paměti.

Stále měla jasně v paměti ty slzy,ten pocit zrady ,tu bolest rozlévající se jí duší a ten hrozný pocit. Tu sebe nenávist , že se zamilovala.
Pamatovala si na tohle moc dobře a celkem slušně se jí dařilo,držet kolem svého studeného srdce bariéru,která nedovolí žádnému kocourovi proniknout dovnitř a její srdce si vzít.

Jenže čím častěji se scházela s Krvedrápem ,tím více ta bariéra odpadala.

,,Můžeme "? Ozval se za ní ,jeho chladný hlas.

Bílá téměř naskočila leknutím,protože si ho nevšimla ,ale ovládla se.
Otočila se ,a nenápadně polkla , když čelila pohledu Krvedrápových krásných očí,které si jí lhostejně a chladně prohlížely.

,,Můžeme "přikývla klidně.

Krvedráp přivřel oči ,chvíli si ji prohlížel ,a pak ji prudce sekl do tváře.

Bílá Růže zlostně zavrčela a ve studených očích se jí objevily plamínky hněvu.

Copak teď dala před tím idiotem najevo city ?!

,,Teď jsem city najevo nedala "! Prskla na něj ,a zaryla drápy do země ,aby po něm neskočila.

,,Teď už ano "zavrčel Krvedráp jakoby se nic nedělo, a olízl si drápy od její krve.