Jizvy na duši | drastoria ✔

1. Bez lítosti

𝐃𝐑𝐀𝐂𝐎

Svět se nedal do pořádku mávnutím proutku, jak to bývá, když příběhy končívají. Konec vždy znamená, že nastává nový začátek; nová etapa s nekonečnými možnostmi a příležitostmi.

Draco nic takového neviděl.

Pocitu naplnění by se nedočkal tehdy ani teď.

Kdyby Pán zla vyhrál a on se, ať už je to jakkoliv nereálné, stal jeho věrným smrtijedem s neposkvrněnou reputací, nenaplňovalo by ho to.

Když Pán zla prohrál a Potter vyhrál, ani v ten moment Draco nepocítil nic, co by mohlo pocity štěstí a naplnění připomínat. Zůstala v něm prázdnota. Jeho životní směry, o nichž si celá léta myslel, že ho dovedou k hojnosti a bezchybné reputaci po celém kouzelnickém světě, končily bezednou propastí. A ten malý kluk v jeho nitru, ten nikdy nedokázal přeskočit žádnou překážku. Ustrašený stál na okraji a jen zoufale hleděl na druhou stranu, kde všichni prožívali nevídané štěstí.

Proč jen nedokázal být šťastný?

Možná za to mohl ten neopomenutelný fakt, že jeho otce zavřeli do Azkabanu. Je to logické, říkal si Draco, vždyť byl jedním z jeho věrných příznivců a znamení Zla na jeho předloktí znamenalo pro bystrozory terč, který nemohli minout. Počítal s tím a jen odpočítával hodiny, kdy si pro jeho otce přijdou. Nestačili ani překročit hranice, když se u nich objevila slušná hromádka bystrozorů. Počítal s tím, přesto byl zaskočený a zklamaný, že jim osud nedopřál o trochu více času, aby utekli.

Narcissa, jeho milovaná matka, si to přála. Chtěla zmizet ještě dávno před tím, než Luciuse zavřeli do Azkabanu poprvé. Dělala vše pro to, aby ochránila svého syna a udělala by cokoliv pro to, aby se mu nikdy nic nestalo. Proklínala Luciuse, že nechal Pána zla označit svým znamením jejich syna. Proklínala Pána zla, že pověřil Draca tak odporným úkolem. Proklínala dokonce i svého syna, že byl tak bláhový a hodlal zabít Brumbála. Proklínala sebe samu, že tomu nedokázala zabránit.

Draco sledoval svou matku, jak usrkávala horký čaj. Jako každé ráno sedávali na verandě, připraveni na pohlazení prvními slunečními paprsky toho dne. Narcissa se odmítala schovávat v temnotách panství, trvala na tom, aby okna i dveře zůstávaly otevřené a s roztaženou náručí vítala dobro a lásku, která celému stavení chyběla po celé ty dlouhé roky.

Čas se na ní podepisoval, přesto byla stále krásnou čarodějkou, o niž by se muži mohli utkávat v boji na život a na smrt. Narcissa to nepotřebovala, jako dívka zasvětila své srdce jedinému muži a hodlala to dodržet i poté, co se s Luciusem rozloučila v soudní síni Starostolce. Byl pro ni jediný, přestože už ho nikdy neměla vidět. Smrt je ale stále nerozdělila, proto mu zůstávala věrná.

Je bláhová, říkal si Draco pro sebe, když mu oznámila, že do posledního dechu hodlá být ženou Luciuse Malfoye. On sám by raději zaprodal duši, než aby byl jeho synem.

„Za dva týdny bude výroční ples," nadnesla líbezným hlasem, aniž by odvrátila zrak od Denního věštce, ležícího na stolku. Nechystala se odložit čaj, ani sahat na noviny, jako vždy otáčela stránky ladným pohybem hůlky. „Měl by ses tam ukázat."

Draco odvrátil pohled od nekonečných zahrad, na něž se zahleděl během své ranní rozcvičky mysli. „Proč?"

Narcissa se zahleděla hluboko do jeho očí. Byly tolik odlišné od těch jejích, přesto v nich viděla něco stejného. Tak proč nedokázal pochopit její snahy o návrat do společnosti? Vždy byla prominentní osobou kouzelnického světa, vždy působila jako květina mezi trním, tak proč její syn nedokázal pochopit, že uvěznění ve zlaté kleci nebylo nic pro ni?