Jizvy na duši | drastoria ✔

21. Nesmíš mě pustit

𝐃𝐑𝐀𝐂𝐎

O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI

Ve Wiltshiru slunce rozpalovalo černé střešní tašky. Ač se srpen blížil ke konci, počasí rozhodně vystihovalo opravdové léto, což oceňovala nejen Astoria, ale i Draco. Netrpělivě přešlapoval před branou panství a čas od času se podíval na hodinky. Bylo půl čtvrté a on měl pocit, že pokud se bude muset ještě chvíli potulovat po venku, slunce ho uškvaří. Poněkolikáté na sebe proto seslal ochlazovací kouzlo.

Konečně zaslechl to hlasité lupnutí, na které tolik čekal. Trhnul sebou a otočil se směrem k bráně, před níž postávala Hermiona Grangerová a Ron Weasley.

„Konečně. To nemáte hodinky?" kritizoval je místo pozdravu.

„Nevěřil bys, jak bylo těžké opustit Hermioniny rodiče, když se furt na něco vyptávali," odpověděl mu zrzek.

V rámci těch několika měsíců se naučili jeden druhého tolerovat, ale Ron nezapomínal na staré křivdy a rád se vytahoval, jak Dracovi v prvním ročníku uštědřil pěknou nakládačku. Hermiona, jako by vytušila, že po sobě mohou začít štěkat, mu předala dárkově zabalenou krabičku. Dokonce ji ovázala stříbrnou mašlí.

„Pro jistotu jsem ho zmenšila, aby hned nevěděla, co sis vymyslel," vysvětlila.

„Děkuju, Hermiono," pousmál se blonďák. Od té doby, co slíbil, že už ji nikdy nebude urážet, spolu vycházeli o dost lépe.

„Za nic, snad se jí bude líbit. Použila jsem ho jen jednou, takže je jako nové."

„Půjdeme už?" naléhal Ron. „Ginny mě zabije, jestli se zpozdíme."

„Jistě," pokývala Hermiona, když Dracovi krabičku předala, ale ještě stále se na něj dívala. „Ginny má dnes první mudlovský ultrazvuk, díky kterému zjistí, jestli čekají chlapečka nebo holčičku. Proto je Ron tak nervózní."

„Chápu," napodobil její kývnutí Draco. „Tak vás nebudu dál zdržovat, pozdravujte ode mě Ginny i Pottera."

„Spolehni se," zamručel Ron tak, že si Draco mohl být docela jistý, že on rozhodně nikoho pozdravovat nebude. Zrzek počkal na svou přítelkyni, a jakmile nahmatal v prázdnu její ruku, přemístil je pryč.

Draco měl radost, že se na něj Hermiona nevykašlala. S tím dárkem, jaký si pro Astorii vymyslel, mu mohla pomoci jedině ona. Byl za jejich nově vybudované přátelství vděčný, třebaže ji chvílemi nemohl vystát a věřil, že kdyby to budoucí manželé Potterovi nezatrhli, nejraději by mu Ron jednu ubalil.

Pospíšil si k domu, kde na verandě seděla láska jeho života – jak se onehdy v noci nazvala. Už spolu nějaký ten pátek tvořili pár a Draco nemohl být šťastnější. Pokaždé, když se na tu elegantní dámu podíval, připadalo mu, jako by vyhrál v loterii. A i když měl někdy strach, když na něj zakřičela, opravdu by ji za nic na světě nevyměnil.

„Tak pojď už," pobízel ji, aby se k němu přidala.

Měla na sobě lehké šaty, bleďounce zelené jako závěsy v její staré ložnici, kterou už dávno neobývala. Jak se tak k němu přibližovala, působila jako nadpozemsky krásná víla. Nemohl se nabažit pohledu na ni.

„Vždyť už běžím." Smála se tak zvonivě, až to nebylo možné. Její smích byl v porovnání se švitořením ptáků mnohem kouzelnější. Nebýt spolu jen tři měsíce, už by ji žádal o ruku, ale na to bylo skutečně brzy.

Chytila se jeho natažené paže a nechala se vést dál od panství. Kráčeli bok po boku prašnou cestou až kousek od brány, kde ji Draco postavil čelem k panství a sám se trochu vzdálil.