Jizvy na duši | drastoria ✔

2. Rozdílné názory

𝐀𝐒𝐓𝐎𝐑𝐈𝐀

„Nemůžu uvěřit, že Malfoy teď ví o mně a Blaisovi!" naříkala zoufale Daphne a častovala při tom svou sestru naštvaným pohledem. Ani se nedotkla své čokoládové zmrzliny s oříškovým posypem, zatímco Astoria tu svou jahodovou už měla téměř snězenou.

„Proč na mě křičíš, jako bych za to mohla já?" odvětila klidným hlasem mladší z dívek. Po většinu času ona byla tou tišší a nehodlala to měnit. A na Daphne pro změnu sedělo přísloví: Pes, který štěká, nekouše. Věděla, že se jejím rozhořčením nemusí nikterak vzrušovat, stačilo ho jen přejít s klidem a nezájmem. Daphne vždycky vychladne, na rozdíl od té zmrzliny, která se už začínala roztékat.

„Já – ty –" Daphne byla tak rozhozená, že sotva chápala, co její sestra právě řekla.

„To ty pořád mluvíš nesnesitelně nahlas a pak se divíš, že všichni vědí všechno o tvém soukromém životě," vysvětlovala Astoria. Rychle do sebe nacpala sušenkový kornoutek, aby ji nikdo z kolemjdoucích neviděl hltat. Pak si ještě nenápadněji olízla palec s ukazováčkem, které si zamazala od zmrzliny. „A mimochodem," téměř neznatelně mlaskla, „pochybuju, že zrovna Draco Malfoy za někým poběží a bude o tobě roztrubovat, že randíš s Blaisem. Vždyť ho nikdo skoro tři roky neviděl. Je skoro zázrak, že jsme na něj narazily!"

Daphne se zatvářila kysele, ale nic na to neřekla. Místo toho jazykem zahladila svůj kopeček zmrzliny po jeho obvodu.

„Myslíš, že půjde na ten výroční ples?" zajímalo černovlásku.

„Do Bradavic?" uchechtla se. „Nedovedu si představit, že by se tam měl setkat s ostatními a předstírat, jako by nikdy nebyl smrtijedem. Ani Parkinsonová tam prý nepůjde," informovala ji. O Daphne bylo všeobecně známé, že měla přehled o všech a o všem, proto Astorii její odpověď nijak nepřekvapila.

„Všichni děláme chyby," pokrčila Astoria rameny.

„Není chyba jako chyba, drahá sestřičko."

Na tom bylo něco pravdivého, to musela uznat. Daphne během Bitvy o Bradavice navíc věděla mnohem víc, než Astoria, která toho roku měla teprve skládat NKÚ. Daphne se s Dracem přátelila a víceméně věděla, co tehdy udělal, ale nikdy to nemohla vědět jistě. O takových věcech měli informace jen určití lidé a ti je neroztrubovali všude jen tak pro nic za nic. Avšak mezi čistokrevnými se drby šířily rychleji než v Bradavicích, proto bylo všem jasné, že na tom, co si jeho spolužáci mysleli, bylo něco pravdivého.

Astorii to ale nezajímalo. Neodsuzovala Draca ani Pansy. Každý udělal v mládí nějakou pitomost, ať už menší nebo větší, ale nemohli za ni pykat do konce svých životů. Astoria byla člověkem, který by dal druhou šanci každému, a zastávala názor, že pokud někomu pomůže, bude to vždycky stát za to.

„Stejně si myslím, že by tam měl jít. Ukázat ostatním, že ho nezlomili," nadnesla, když odcházely od Floriána. Daphne s sebou táhla několik tašek s nákupem, zatímco Astoria držela jen jednu. Tu, v níž se schovávaly šaty na onen výroční ples Bitvy o Bradavice.

Jakmile Astoria dokončila svou myšlenku, Daphne se zastavila a střelila po ní vážným pohledem.

„Tori, prober se! On byl jediný ze školy, kdo měl na ruce znamení Zla, byl smrtijed!" řekla prudce a příliš hlasitě. Několik kolemjdoucích se po těch slovech otočilo a Astoria by se raději propadla do země, než aby tam se sestrou stála.

„Sklapni," sykla. „Jen říkám, že každý by měl mít možnost odčinit svoje hříchy."

„Měl na to tři roky, ale ani se nepokusil," odpověděla Daphne o něco klidnějším hlasem. „Kdyby chtěl něco udělat, vrátil by se zpátky do Bradavic, aby dokončil sedmý ročník. Ale ne, on se radši nechal obhájit napsanou výpovědí Snapea a svou matkou. Radši nechal poslat do Azkabanu svého otce, než aby sám trpěl za svoje činy."

„Činy? Daphne, on nikoho nezabil! Víš moc dobře, že Potter potvrdil, že to byl Severus Snape, kdo zabil Brumbála," cedila skrze zuby. Už tak je sledovalo dost lidí, nepotřebovala, aby slyšeli všechno, o čem se bavily. „A Lucius Malfoy byl plnohodnotný smrtijed s krví na rukou, to dobře víš."

„A Draco je jeho přesná kopie!" sykla Daphne nazpět, než se od sestry vzdálila a aby se s ní nemusela dále dohadovat, raději se s hlasitým lupnutím přemístila z Příčné ulice pryč.

„Srabe!" zakřičela Astoria do prázdna, až se po ní všichni otočili. Mohla to čekat, přesto raději sklopila hlavu a pokračovala k apatyce, kde potřebovala ještě nakoupit nějaké lektvary.

Přemítala o sestřiných slovech, ale nenalézala v nich logiku. Stále si stála za svým názorem, že Draco Malfoy doopravdy neudělal nic, za co by mu měl hrozit Azkaban nebo nekonečné odsouzení všemi živoucími tvory na světě. Bylo mu šestnáct a jednal ze strachu, tak to Astoria vnímala. Jeho otec byl Smrtijedem, kterého zavřeli do Azkabanu, a jestli měl Voldemort nad jejich rodinou moc, jistě, že se k němu musel přidat, aby napravil chyby svého otce. Co tak věděla, Narcissa Malfoyová nikdy mezi smrtijedy nepatřila a Harry Potter o ní nikdy nemluvil ve zlém, kdykoliv dával rozhovor pro Denního věštce.

Nebyl navíc jediným, kdo měl otce v Azkabanu. Theodore Nott, velmi blízký přítel Daphne, na tom byl úplně stejně. Jen s tím rozdílem, že jeho otec nechyboval a on se tím pádem nemusel přidat do Voldemortových řad v době, kdy ještě nebyl plnoletý. Astoria by vsadila půlku jejich panství na to, že kdyby se vše stalo o rok později a on už nebyl dítětem, jistě by se nechal ocejchovat také.

To vše ale byly jen spekulace, stejně tak slova její sestry. Nic z toho nebylo podložené a Astoria doufala, že Draca Malfoye ještě někdy potká, aby mu mohla říct, že ho ani přinejmenším nesoudí. Neměla důvod.

Myslela na setkání s ním tak usilovně, že se omylem přemístila o půl míle dál, než zamýšlela. K jejich panství to bylo pěšky několik minut, ale už se přemisťovat nechtěla. Alespoň měla čas provětrat se a kráčet přírodou.

Panství Greengrassů se nacházelo uprostřed ničeho. Pole hrabství Somerset byla dostatečně velká, aby se jejich pozemek nacházel daleko od mudlů i bez zastíracích kouzel. Přesto je rodina po staletí používala. Zvyk je železná košile, jak říkával Astoriin dědeček. To on obdivoval okolní pole a štěrkové cesty mezi nimi, vedoucí až k branám rozlehlého panství, které Astoria s hrdostí nazývala domovem.

Zlatá brána ji pustila dovnitř, jakmile se přiblížila. Strany písčité cesty lemoval upravený anglický trávník, za jaký by se nemusela stydět ani královská rodina. Sem tam se vyskytovalo křoví, z nějž zahradníci pokaždé vytvořili nějaký unikátní obraz, avšak s přicházejícím jarem a počátečním kvetením všeho, co rostlo, se na takové výtvory muselo ještě nějaký ten pátek počkat. Ani fontána uprostřed nádvoří nebyla nazdobena tak, jak tomu bývalo během letních měsíců, ale Astoria cítila, že brzy bude dostatečné teplo na to, aby se jejich pozemek začal pyšnit svou krásou.

Prozatím muselo stačit, že to tu nechátralo a byla vidět všechna ta letitá péče, jaké se zahradě i domu dostávalo.

Když se přiblížila k domovním dveřím, i ty se jí otevřely přímo před nosem. Konečně byla po tom dlouhém dni doma. Na Draca Malfoye však myslet nepřestávala.

--

𝙣𝙤𝙩𝙚∶

Nechci tu Daphne v žádném případě hanit, ale v tomhle příběhu si vytáhla dost krátkou sirku na to, aby se s Astorií neshodovala... Bylo to pro zápletku nutné, tak se předem omlouvám.