Jizvy na duši | drastoria ✔

9. Staří známí

𝐃𝐑𝐀𝐂𝐎

V životě nezažil větší potupu než toho dne. Kdyby mu byl někdo řekl, že je Horácio Křiklan stále stejně zabedněný, jako vždy býval, nikdy by za ním nešel.

„Co si o sobě myslí, že je?" vztekal se Draco. Na jazyk se mu drala jeho oblíbená věta, že se o tom rozhodně dozví jeho otec, ale pak si uvědomil, že už je dospělý a měl by přestat takto myslet. „Dědek pitomej!"

Po cestě z Bradavic do Prasinek nakopl tolik kamenů, že jeho předtím dokonale naleštěná bota rázem působila jako špinavá pracovní obuv nějakého kopáče. Ale bylo mu to jedno, měl totiž takový vztek! Jak si vůbec Křiklan mohl dovolit o jeho poznámkách tvrdit, že v nich nevidí dostatečnou snahu a píli? Draco bez přikrášlení poslední dva roky nedělal nic jiného, než že bořil nos v knihách a zkoušel různé typy lektvarů, aby si zasloužil jedno pitomé razítko.

A on mu ho prostě a sprostě odmítl dát!

Běsnil tak moc, že si musel nejprve u Tří košťat objednat skleničku ohnivé whisky, aby se uklidnil a teprve po jejím vypití se dokázal přemístit do Londýna.

Sám se tedy podivil, že dopadl na nohy přímo v Děravém kotli, ale ve svém momentálním rozpoložení a touze po ohnivé whisky mu to v podstatě ani nevadilo. Jen se mlčky usadil na baru a počkal, až si ho hospodská všimne.

„Dobré poledne, co vám nabídnu?"

Hlas poznával, ale byl tak rozzuřený, že se odmítal podívat, s kým vlastně mluvil.

„Whisky," zavrčel jen.

„Sladovou či ohnivou?"

„Ohnivou," pokračoval v nemístném vrčení.

„S ledem nebo bez?"

„Dáš mi, do prdele, tu whisky?" vyjel po ní. Až tehdy se podíval ženě naproti sobě do očí a neuvěřitelně se zastyděl. Před ním stála Susan Bonesová, jeho bývala spolužačka z Bradavic, a dívala se na něj s povytaženým obočím. „Pardon," zamumlal, když mu došlo, že to vážně přehnal. „Ohnivou bez ledu, prosím."

Mnohem víc ji nejspíš zaskočilo to poslední slovo. „Hned to bude," řekla zaraženě a oddálila se.

„Jestli se s ní takhle budeš bavit, přísahám, že si zahraju na Zoubkovou vílu," pohrozil mu muž, který seděl po jeho pravici. Draco se s pobaveným úšklebkem otočil. Jo, klidně bych se popral, křičelo něco uvnitř něj.

K jeho překvapení mu věnoval zamračení další z jeho bývalých spolužáků – Theodore Nott seděl s lokty opřenými o bar a vypadal, že svá slova myslí smrtelně vážně. Draco povytáhl obočí, podobně jako Susan před chvílí, načež se otočil za hospodskou a prohlédl si ji.

Musel uznat, že Susan měla vážně ženské křivky. Plodné boky, kulatý zadek a na pohled pevné poprsí, nazvednuté upnutým korzetem. Asi chápal, že by se za ni Theodore popral, avšak zároveň nechápal, kdy tohle vzniklo.

„Odkdy?" zajímalo ho.

„Dlouho," odpověděl stroze Nott a dál se s ním nebavil, jako by mu nestál za lepší odpověď.

To byl den!

Dokonce ani jeho kdysi dobrý přítel, s nímž se vídali i mimo školní docházku, s ním teď nehodlal prohodit více než pár vět. Sledoval ho s odporem, u čehož ještě k tomu všemu bránil svou mrzimorskou přítelkyni – to Draco nedokázal už vůbec pochopit. Kdy se stalo, že ostatní přestali pohlížet na zmijozelské jako na nutné zlo a navazovali s nimi vztahy? V čem byl Theodore Nott lepší, že na tom nebyl tak špatně jako Draco?