Jizvy na duši | drastoria ✔

8. Závěsy a čalounění

𝐀𝐒𝐓𝐎𝐑𝐈𝐀

Ještě pár dní po návštěvě u Malfoyových na Astoriině tváři přetrvával úsměv. Dokonce ani Castor ji nedokázal rozhodit, o Daphne nemluvě. Ta si na truc přivedla Blaise k nim domů za přítomnosti svých rodičů a oznámila jim, že si takovou nicku, jakou je Draco Malfoy, nikdy v životě nevezme.

Astorii to nepohoršovalo. Bylo jí jedno, že ho Daphne pomlouvá. Nezáleželo jí na tom, co si její pitomá sestra myslí, protože měla svůj naprosto zdravý názor a hodlala dle něj jednat. Nasadila si klapky přes oči a přehlížela, jak se její vlastní domov hroutí pod náporem stoupající agrese a neštěstí jeho členů.

Castorovi nevadilo, že si Daphne přivedla domů Blaise, jemu totiž nikdy nevadilo nic, co provedla jeho sladká dceruška. Vadilo mu, že opět neměl žádnou šanci sebrat Luciusův majetek. Astoria slyšela, jak to říká Marigold, proto na něj ostatně od té chvíle nepromluvila a dělala, že v sídle ani není.

Mezi Astorií a Daphne se propast prohloubila natolik, že už nebylo možné ji přeskočit. Ani jedna z nich nechtěla ustupovat, takže Daphne trávila všechen čas ve společnosti Blaise a rodičů, zatímco Astoria se uzavírala do sebe a po troškách balila do kufrů vše, na čem jí v jejím pokoji záleželo.

„Chystáš se někam?"

Marigold zrovna procházela kolem jejího pokoje. Bylo chladné středeční ráno, na polích kolem pozemků se leskla ranní rosa. Marigold přesto kráčela domem bosá a stále v noční košili. Konečně měla zasloužený týden volna.

„Chystám se udělat za svým dosavadním životem tlustou čáru," odvětila uštěpačně černovláska a postavila se, aby matce koukala do očí. „Stejně jsem pro vás jen přítěž."

„Tori, tohle neříkej," pohlížela na ni zklamaně. „Jsi mé dítě, nikdy nebudeš přítěží."

Astoria o krok ustoupila a zavrtěla hlavou. „Ne, mami. Vidím, jak se na mě otec dívá. Pro něj nikdy nebudu dost dobrá. Radši postavím svůj život na vlastních základech, než abych denně poslouchala to jeho zesměšňování mojí osoby a vyzdvihování Daphne do nebes!"

„Tori..."

„Jen to přiznej," nenechala ji domluvit. „Co jsem pro vás, když mě nemůžete výhodně provdat ani se mnou chlubit? Všichni ví, že jsem černá ovce rodiny!"

„Porodila jsem tě, Astorio!" zvýšila Marigold hlas, ale nebyl tak pevný jako Astoriin, lámal se. „Ať si každý říká, co chce, pro mě jsi stejně důležitá jako Daphne. Nevidím mezi vámi jediný rozdíl."

Astoria se pousmála. „A proto tě budu vždycky milovat stejně, jako ty miluješ mě."

„Zlatíčko," špitla blonďatá žena, než se jí začaly po tvářích koulet první slzy.

Astoria přistoupila až k ní a položila jí dlaně na tváře. „Je mi to líto. Už si nechci šlapat po štěstí."

Marigold sledovala svou usmívající se dceru, jak od ní odešla a mávnutím hůlky sbalila veškeré připravené kufry. Její ložnice působila prázdně, když postrádala Astoriiny věci. Nedalo se ale nic dělat, obě její dcery byly dospělé a ona je nemohla držet pod střechou věčně.

„Řekneš mi alespoň, kam se chystáš?" ptala se, zatímco ronila jednu slzu za druhou. Její dcerka se na ni usmála, sáhla do kapsy pro úhledně nadepsaný pergamen a nechala ho padnout k zemi, zatímco se s hlasitým prásknutím přemístila pryč.

Bylo to, jako by se konečně po tolika letech uvolnila pouta, jež měla obepnutá kolem kotníků. Přemístění se s kufry sice mělo být těžší, ale ona by přísahala, že tentokrát cítila takovou lehkost, až se málem neudržela, když přistála před černou branou.