Jizvy na duši | drastoria ✔

14. Téměř kouzelný moment

𝐀𝐒𝐓𝐎𝐑𝐈𝐀

Seděla na posteli s nebesy a přemýšlela nad svým setkáním s Vyvoleným a jeho přáteli. Působili uvolněně, přestože se neustále o něčem dohadovali. V jejich společnosti si připadala volná a nespoutaná okolními vlivy, prostě tam jen seděla, pila skřítčí víno a na chvíli měla pocit, že někam patří.

Přesto mezi ně nepatřila a neměla tam co dělat.

Kdyby ji Hannah nepozvala, těžko by se s nimi někdy dala do řeči. Ona a oni byli natolik rozdílní, že nakonec dával smysl její návrat do panství Malfoyů. Nečekala však, že na ni Draco tak vystartuje. Zároveň ho chápala, ale nemohla se na něj podívat, věděla, že pod vlivem alkoholu, kterého nakonec vypila docela dost, by jistě udělala nějakou hloupost.

Takhle to bylo lepší. Maximálně se Dracovi hned ráno půjde omluvit, až se z toho oba vyspí. Beztak musel být jistě unavený z celodenní péče o Pansy. Tu během zbytku večera vůbec neviděla, tak předpokládala, že i ona podlehla únavě.

S hlavou na pokrčených kolenou zírala na protější zeď. Nechtěla spát, přesto už byla převlečená do noční košile a zívala.

Z ničeho nic se v obraze objevila Aurelia, která tam v noci nebývala – asi aby Astorii dopřála soukromí.

„Ještě nespíš?" zajímala se stará čarodějka. Astoria zavrtěla hlavou. „On také ne."

„Má váš obraz i ve své ložnici?" překvapilo Astorii.

„Kdepak," zakroutila hlavou, „už dvě hodiny sedí v obývacím pokoji a topí žal v ohnivé whisky."

Astoria svěsila ramena. Takhle to nechtěla, nepotřebovala Dracovi přidělávat starosti. Sám jich měl dost i bez její přítomnosti. K tomu všemu se ještě přidala ta věc s Pansy, jako by toho neměl málo. Povzdechla si a vstala. Nemohla ho nechat utápět se v tom; Narcissa přeci říkala, aby ho nenechala padnout zpátky do temnoty, proto se musela osobně postarat o to, aby její prosbě vyhověla. Měla jí ukázat vděk za to, že jí nabídla domov, ne jejího syna mučit.

Sledována Aureliou přes sebe přehodila huňatý župan v zelenkavé barvě a nazula si chlupaté bílé bačkory. Ještě se naposledy podívala na obraz, než potichu otevřela dveře a proklouzla na chodbu.

V noci sídlo působilo mnohem temněji. Obrazy mužských předků nepůsobily tak vlídně jako ten Aureliin, naopak z nich šel strach a hadí sochy jim jen přidávaly na děsivosti. Astoria sebou ošila, přitáhla si župan k hrudi a pospíšila si ke schodišti s pozlaceným zábradlím.

Když se ho dotkla, bylo chladné. Raději jej pustila a přivinula si župan ještě víc ke krku, aby se alespoň trochu zahřála. Jaro sice přes den ukazovalo svou pravou tvář, ale v noci se schovávalo za mráz.

Čím víc se přibližovala k obývacímu pokoji, tím zřetelněji slyšela hudbu, linoucí se z gramofonu. Poznávala ji, podobnou hrávali i na sešlostech smetánky, když byla malá. Housle, viola, za srdce chytající tóny. Při pohledu na Draca, jak upíral pohled k doutnajícímu dřevu v krbu, jí však připadala hudba beznadějná a smutná, přestože taková ve skutečnosti nebyla.

„Měl bys jít do postele," promluvila šeptem, který však v tom mučivém tichu zněl příšerně hlasitě.

„Ne."

Nad jeho tvrdohlavostí si musela povzdechnout. Nezbývalo jí nic jiného, než se posadit do volného křesla naproti němu a naklonit se.

„Mazej do postele," pobízela ho stále ještě hravě. Nechtěla na něj křičet, ani se chovat jako by byla jeho matka.