Jizvy na duši | drastoria ✔

7. O nic menší hrdina než Potter

𝐃𝐑𝐀𝐂𝐎

Když po obědě Astoria odcházela, měl sto chutí ji zastavit a přemluvit, aby zůstala. Jejich společně strávený čas nic nenarušovalo a připadalo mu, že Astoria a jeho matka si naprosto skvěle rozumí. Zahradami se ozýval její zvonivý smích, když Narcissa vzpomínala na jeho dětství a nic nenaznačovalo tomu, že by se snad dobře nebavila.

Přesto v půl druhé odešla.

Draco od té době seděl na čerstvém vzduchu, kde se po celé odpoledne usmíval k obloze a přemýšlel nad krásou té dívky. Byla zkrátka neskutečná; mladá, ale sečtělá, citlivá, ale rázná, zmijozelská se střípky Mrzimoru.

„Dáte si čaj, pane?"

Hlas jejich služebné ho probral z letargie. Prudce otočil hlavu jejím směrem s otázkou v očích.

„Čaj?"

Zrzavá žena držela v ruce konvici, z níž se ještě kouřilo. Beze slov přikývl a nechal Elizabeth dolít čaj do jeho hrnku s maličkým ouškem.

„Nic mi do toho není, pane, ale...," zaváhala, jestli by měla mluvit, ale když se na ni Draco opět podíval s úsměvem na rtech, jaký u něj za posledních sedm měsíců, co u nich pracovala, neviděla, pokračovala, „to děvče, co tu dnes bylo, z vás nedokázalo spustit oči."

„Myslíš, Elizabeth?"

Nesměle přikývla. „Dala bych ruku do ohně za to, že se jí líbíte. A – teď to neberte jako drzost – pevně věřím, že i ona se líbí vám."

„Upřímně," nadechl se, „opravdu ti do toho nic není a jistě víš, kde máš své místo," spustil, až se Elizabethiným obličejem prohnal strach, „ale děkuji za tuhle informaci. Můžeš jít," ukázal na dveře do domu, kam Elizabeth poslušně také zalezla. Možná mělo zaměstnávání kouzelnic místo skřítků opravdu své výhody, jak tvrdila Grangerová.

Draca úsměv po zbytek dne už neopouštěl, to, co mu řekla, ho dokonale rozveselilo a nemohl se dočkat, až Astorii znovu uvidí. Problém byl však v tom, že nechtěl být nedochvilný a nechtěl ji bombardovat sovami hned ten den. Jenže čekání na soumrak a následné ráno pro něj bylo mučivé a zdlouhavé.

Nakonec se dočkal.

Ranní paprsky ho udeřily do tváře skrze okno v jeho ložnici. Za pozpěvování ptáčků z okolí a dohadování pávů z jejich zahrad vstal a protáhl se.

Když po necelé půl hodině scházel vysprchovaný do přízemí, aby pozdravil Narcissu, zaskočil ho její hlasitý smích.

Svraštil obočí a pospíšil si ke dveřím na verandu, aby zjistil, co jeho matce připadalo tak vtipné. Od začátku války se nesmála často, především ne, pokud trávila čas sama, proto ho zvědavost poháněla kupředu a zastavil se až mezi dveřmi ven.

Zůstal stát jako opařený, když spatřil Astorii, jak naproti jeho matce upíjela horký čaj a sluneční paprsky se odrážely v lesku jejích vlasů.

„Dobré ráno, Draco," usmála se na něj Narcissa, otíraje si slzy od smíchu z koutku oka. „Astoria se mi zrovna smála, že tě vůbec neznám, když tvrdím, že jsi ranní ptáče."

Sice ji vnímal, ale v daný moment se soustředil na to, jak se k němu Astoria otočila čelem a věnovala mu jeden z těch svých oslnivých úsměvů, díky nimž vypadala jako nějaká kouzelná víla. Kdyby měl Amorův šíp podobu, vypadal by jako ona.

„Nemohl jsem usnout," přiznal bez mučení. „Jinak dobré ráno, dámy," pozdravil slušně, a zatímco si sedal vedle Astorie, popadl křehký croissant.