Nemocný

20

Helou helou. Zdravím. Píšu nezvykle takto nahurz bo dole si tj nikdo nečte. Anywas. Když už to čteš tak můžeš pokračovat ne?... Prosiiimmm. Je to decetne důležité. Potřebuju vědět váš názor jak by vám to líp vyhovivalo. Jestli vydávat pravidelně s tím že jedna kapitolka bude mít někdy 500 a možná min slov a nějaká naopak hodně a nebo mít mích pravidelných cca 1000 slov s tím že nevím kdy to vydám. Asi je víc logický to první ale tak co já vím jak to komu vyhovuje. Navíc to nikdo moc nečte takže je to stejné jedno. ale vám co to čtěte moc děkuji a jsem opravdu ráda a vděčná za hlasování nebo takové věci🫶🏻 nicméně. Myslím že je čas přejít k příběhu. Přeji příjemné čtení.

Kentaro
Nějak jsem to z nich vytáhl a mé očekávání se jen dosvědčilo. Byl to Aki. Samozřejmě se to muselo nějak řešit, ale na to už jsem neměl úplně kapacitu tak jsem ho jen nějak poučil a pustil s tím že zítra to dořešíme a oznámí rodiče p tom rodiče a domluvíme se na částečné a další takovýhle kraviny. Zbytek dne už šel nějak v poho. Brzo jsem se vrátil a šel se na chvíli prospat. Vůbec jsme se minulou noc nevyspal. Probudil mě až zámek. Nathan je doma. „Čaukooo"  pozdravil mě. „ježiš ty vypadáš. cos dělal?" Provokativně se mě ptal. „zkus hádat. Ty vole vykopnout dveře a vyhodit je z okna. No to by mě v životě nenapadlo a to že jsme dělali všelijaký kraviny vždyť to víš." Začal se smát a ptát se mě jak můžou vyhodit dveře z okna.
„jdes za Alexem?" Prohodil Nathan téma „jo klidně." „ale nejspíš ještě bude spát a návštěvní hodiny jsou až za necelou hodinu." „Dobře dobře." Hodina uběhla a my už se obouvali. V nemocnici nás hned u dveří zastihla mamka. Byla celá vystrašená. Nevím co se dělo moc jsem ji nerozumněl ale hned mě vlekla za Alexem. Ležel skroucenej na posteli, klepal se, brečel a všude byla krev. Pořád opakoval něco jako že teď zemře. Má panickou ataku. S Nathanem jsem k němu přiběhli a začali ho uklidňovat. Měl celý pořezaný ruce. Okem nás spatřil a nalepil se na mě. Plakal a třásl se. „kkentaro
. Já tu umřuu." prodralo se mezi jeho vzlyky. „nechce aby na něj někdo sahal. Snažili jsem se mu dát prášky na uklidnění nabo mu aspoň obvázat ruce ale vždycky to skončilo další řeznou ránou."  Řekla mamka. Alex se začal trochu uklidňovat. „Alexi? Řekni mi 3 věci, které slyšíš, cítíš a vidíš." Jednoduchá taktika která by ho měla během chvíle uklidnit. „Slyším? Slyším tebe, pípání těch věcí aaaa.... Ehmmmm.. nic už mě nenapadá." To je v pořádku. A co vidíš?" „vidím tebe, kytku na parapetu za tebou a bílou stěnu- " zasekl se a zmateně se na mě podíval. Uvědomil si že je klidný. Usmál jsem se na něj a pohladil ho po zádech. Chudinka byl celý zmatený. Určitě nečekal že se tak rychle uklidní. Nathan si mezitím převzal obvazy a šel Alexovi ošetřit rány. Alex se podíval na své dílo a provinile stočil zrak do rohu místnosti. Ošetřil jsem mu druhou ruku. „Alexi nemusíš být z toho tak špatný. Prostě někdy se to stane." Snažil jsem se ho nějak utišit. „kdyby jen někdy." Fňukl. Pohladil jsem ho po ledové tváři. Nevím co na to říct.

Alex
Cítím se fakt příšerně. Akorát tu působím trable dosti lidem. A co je horší, tak ty lidi jsou strašně milí a nezaslouží si to. Proč se o mě tak starají? Zvlášť kentaro a jeho mamka. Mají spoustu svých starostí a já jim je akorát přidělávám. Nemůžu se ani na ně kouknout. Jsem fakt špatný člověk. A Nathan. Proč tu vůbec je. Říkal že se mu dařilo dobře. Proč je teď tady se mnou. Mohl zůstat tam kde byl a byl by šťastný. Z myšlenek mě probudila teplounká ruka na mé tváři. Kentaro se na mě hřejivé usmíval. A nebyl jediný i Nathan I paní Hirijama. Ani jeden mi neměl nic za zlé a ani mi nic nevyčítali, jen se usmívaly a možná neúmyslně zahřívaly a hojily tím mou duši. Bylo to opravdu příjemné, až mě to donutilo se taky trochu pousmát. Všechny negativní myšlenky byly rázem pryč. Cítil jsem jak má pokožka nabírá trochu živější odstíny. Usmíval jsem se jak zfetovamý blbeček na nádraží, ale bylo mi to jedno. Cítil jsem se až moc dobře, ale neřešil jsem jak moc debilně toto teď všechno vypadá. Nathan se začal trochu smát. Automaticky se začal smát i Kentaro a paní Hirijama. Z mě neznámého důvodu se moje rty a vše chtělo smát taky. Nechal jsem ať si tělo dělá co chce, takže jsem se všichni čtyři smály jak praštěný. Jestli se takhle tvoří vzpomínky tak nutně potřebuju aspoň pár dalších. Po pár minutách jsem už nemohl a tak jsem jen vyčerpaně ležel na nemocniční posteli a splašeně dýchal. Zjistil jsem že když se směju tak mi nejde dýchat. „proč jste se začali smát?" Nedalo mi a musel jsem se zeptat. „protože jsi vypadal strašně roztomile jak jsi koukal na kentara když tě pohladil." Vysvětlil mi Nathan. Trapně jsem se usmál a schoval pod deku. „Nnhhhheeneeeeee."  Bránil jsem se i když jsem sám cítil že to je tak jak říká Nathan. Do poddeky se mi záhadně dostal Nathan a začal mě škádlit s tím že má pravdu. „no dobře. Možná jsem se tvářil jak dement. Už prosím dooost." Smál jsme se. „ale vy všichni taky." Řekl jsme polohlasně když Nathan usoudil že mám dost. „Ty rád provokuješ co?" Řekl se smíchem kentaro. Schoval jsem se znovu pod deku, ale oči jsme měl venku a dělal že strašně přemýšlím. „hmmmmmmmmm. Mooooožnaaaaaaaa?" Schválně jsem protahoval aby to působilo víc nejsitě. Jen zakroutil hlavou. Už se bohužel stmívalo. No co stmívalo už byla skoro tma, což značí jejich odchod. Trochu jsem posmutněl nad tou myšlenkou. „neboj Alexi. Já tady s tebou budu zůstávat a hlídat tě. Kdyby tě zas enahodoi něco přepadlo."  Řekla úsměvně paní Hirijama, které došlo nad čím asi tak přemýšlím. Potěšilo mě to že nebudu sám, ale zároveň mě přepadli zase výčitky za mé činy. „promiňte." Řekl jsme provinile. „alexi. Neomlouvej se." Napomenul mě Kentaro. Odkýval jsem mu to a opětoval mu úsměv po mém souhlasu. „no počkat, ale vy tu budete celou noc? A kde budete spát? Spánek je důležitý! To nejde!" Uvědomil jsem si. Je tu jen jedna postel a na té jsem já. „budu na židli hned vedle tebe a když budu hodně unavená dojde mě vystřídat
Ta holčina co tu nedávno byla na pracích." „ale stejně mi to nepřijde úplně hezké." Řekl jsem si a podíval se na ně. Ještě mě přemlouvali že to je v pořádku a bude to tak lepší. Nakonec mě tedy přemluvili a ještě jsme si chvilku povídali. Ke konci mě Kentaro a Nathan pořádně objalii a jako vždy slíbili že tu budou zítra. S  úsměvem jsem jim ještě mával a s tím smaim výrazem se uvelebil ke spánku a vteřinky před propadnutím se do snu jsem si přehrával krásné vzpomínky z dnešního dne.

Já nic. Já jsem sluníčko🤗🌞