Nemocný

19

Nathan
Jupí! Konečně mám padla. Už se nemůžu dočkat až půjdu za Alexem. Vyrostl- počkat on moc nevyrostl. No prostě je z něho moc skvělí člověk. Má smysl pro humor, dokáže si udělat srandu i ze sebe, každýmu hned pomůže a i když se na první pohled nezdá tak je přátelský. No prostě úžasná bytost. Doma už na mě čekal kentaro. Taky se moc těšil na Alexe. Nojo ten kluk si zaslouží víc než to co do teď měl. Vlastně co měl? Podle toho co jsem vyděl tak jedině deprese, trauma a nic moc zážitky. Achjo! Já jsem fakt takovej blbec. Přísahám že tohle si nadosmrti neodpustím. Takhle ho tam nechat. No radši jsme se s kentarem vydali do nemocnice. Přivítala nás paní Hirijama, kterou jsem potakli na chodbě. Šla taktéž za Alexem. Prý go zkontrolovat jestli nedělá nějaký blbosti. Trochu jsem se zasekl a přemýšlel co tím myslí. Vešli jsme do pokoje a můj pohled spočinul na postel. Byl zavrtaný v určitě teplejší dece a spal. Došel jsem k němu a pohladil ho po jeho bílích vlasech. Má je sametově hebký a jemný. Kentaro byl upne unesený tím pohledem na toho spícího andílka. Ne opravdu. Doslova vypadá jak andílek, kterému utrhli křídla. Svatozář nad hlavou stále měl, nebo alespoň já ji viděl.

Kentaro
Alex se začal probouzet. Nejspíš ho Nathan probudil jak na něj neustále sahal. Hned co nás zareagoval se na nás jako vždy vrhnul. Silně jak jen nejvíc mohl nás objal a dalších minimálně deset minut nepustil. „tak co? Dobrý?" Zeptal jsem se když nás pustil. Protože jsem nevěděl co dělat a bylo tu strašný ticho. „jo teď už jo." Zazubil se šťastně. „uz? Co se dělo tak strašnýho." Zasmál se Nathan. „jo. Co jsi dělal že jsi nespal." Vyzvídala jsem. „ja nic. To moje tělo." Odpověděl. „tvoje tělo? Jak jako tvoje tělo." Nechápal jsem. „ja nevím. Moc jsem se klepal a nemohl dýchat. Myslel jsem že tu umřu." Vysvětloval. Podíval jsem se na Nathana. Nejspíš tušil to co já. „jako že jsi měl panickou ataku?" Zeptal se Nathan se starostí. „asi jo. Já nevím co to je, ale je to fakt příšerný!" Postěžoval si. Vůbec se mi nedivím. Tenhle stav je opravdu peklo. Nebo aspoň podle toho co mi vyprávěli bývalí pacienti. Bylo vidět že se mu o tom těžce povídá. Měl zase trochu rozklepane ruce. Nastavil jsem mu svoje a čekal jestli přijme nebo ne. Nejdřív nejspíš nechápal, ale rychle pochopil a svoje rozklepaný ruce položil do mých nastavených dlaní. Zase je má ledový. Nejspíš má nízký tlak. Nebo to taky může být stres což je v jeho případě víc než možný.

Alex
Má příjemné hřejivé dlaně. Trochu mě to uklidnilo. Děkovné jsem se na něj usmál. Už se mi ani tolik ruce neklepaly. Usmál se na mě zpátky. Cítil jsem jak se mi rozšířili zorničky a moje srdce začalo být. Trochu mi zrůžověl obličej. Proč se mi to děje ale pokaždý co se na mě usměje? Proč cítím hřejivý pocit všude po těle? Proč? Je to zvláštní. Schoval jsem si obličej do dlaní a schoulil se pod deku. Tohel je až moc trapný. Co mám dělat? „Copak?" Zeptal se se smíchem. Odhalil jsem jen svoje oči a podíval se na něj. Nadzvedl jsem ramena a doufal at to uvidí. Jen se víc zasmál a zatřásl hlavu. Naštěstí někdo vešel do místnosti. To je asi poprvý co jsem za toto vděčný. „ahojteee! Jen se jdu podívat na Alexe." Zasmála se paní hirijama co právě stála ve dveřích. „tak co Alex? Jak ti je? Bolí tě něco? A jak moc? A není ti řeba špatně? Není tj zima? Všechno v pořádku?"  Vysolila na mě všechny tyhle otázky a já jen zůstal sedět s pootevrenou pusou. „jo..... Je mi fajn. Nic mě nebolí." Řekl jsem pořád zaskočený návalem otázek. „nic tě neboli? Tak to asi ještě budou působit ty prášky." Odpověděla klidně. zíral jsem na ni ještě hůř než před tím. „cože?" Vypadlo že mě. „no prášky.  Jako třeba anestezium. Neboj. Nic ti to neudělá. Jen nebudeš chvíli cítí bolest to je vše. " Takže já jsem teď nadopovanej nějakým svinstvem, před pár sekundami jsem se držel za ruku jak největší teploušek světa...(No to Vlastně jsem tak není co řešit) a aby toho nebylo málo tak jsem s tím vším naprosto v pohodě. No já jsem fakt v jiným vesmíru. Ještě mi paní Hirijama převázala obvazy a změřila teplotu a vyměnila kanylu. Prý když to půjde takhle ještě nějakou chvíli tak kanylu nebudu muset mít vůbec a půjdu na normální pokoj, ještě stále jsem na JIPu. Čas strávený s nimi ubíhal a já jsem znovu začínal cítit únavu. Už jsem jen unaveně poslouchal jak něco vypráví. Nathan řekl že už je pozdě a měli by jít že prý vypadám unaveně. V tu chvíli jsem se probral a vysvyhl se do sedu. Tím prudkým pohybem mě zabolelo celé tělo. Sykl jsem bolestí a chytl se za bok, který nejvíce bolel. Po pár vteřinách jsem natáhl ruce a chytl Nathana do silného objetí. Nechci tu být sám. Proč to nejde? Proč tu prostě nemůže být se mnou? Aspoň Nathan je to rodinný příslušník tak by snad mohl. Nechtěně jsem ho pustil a koukal na něj. Rozdrbal mi vlasy a řekl že se zítra vrátí. Vím že se vrátí, ale za několik hodin. Odešli a já sebou flakl do postele. Začíná mě všechno víc a víc bolet. Neřešil jsem to a šel spát.

Nathan
Jsem rád. Alex vypadá furt líp a líp. Došli jsme domů. Hned u dveří nás přivítal koru. Škoda že se do nemocnice nemůžou brát zvířata. Na jednu stranu to chápu ale na druhou stranu Alex by z toho byl celej vedle.

Kentaro
Doma jsem sebou jen flakl na gauč a nechal si olizovat obličej kouruem. Po chvili jsem se zvedl a šel udělat večeři jenže Nathan už ji dělal. „chces nějak pomoct?" Zeptal jsem se ho. „ne to je v poho. Jsi unavený. Si běž lehnout." Odpověděl. Dobře. Tohle mě teda decentně zaskočilo. Podíval jsem se na něj takovým divnym pohledem a hned jsem se oba začali smát. vždycky byl takový. Starostlivý a pečlivý. Sedl jsem si tedy ke stolu a pozoroval ho. Hlavou mi proběhla vzpomínka. To jsme spolu ještě chodily a dělo se něco právě na té lince na které momentálně krájí zeleninu. S Jemně růžovými tvářemi jsem se otočil na druhou stranu. „„copak?" Uslyšel jsem jeho hlas. „nic. Jen mě jaksi hitly vzpomínky." „ty úchyle." „jo já? A nebyl jsi to náhodou ty kdo se o mě otíral a nakonec hodil na linku s dravě přitisklímy rty na mích?" Vítězné jsem se podíval. „ shiiiit!"  Radši se zpátky otočil a všímal si své práce. Já se jen pitomě zasmál a šel mu pomoct, protože očumovat mého ex mě přestalo bavit.
Druhý den se ve škole nic moc nedělo. Tedy až do té doby než jsem dostal oznámení že má třída zase něco provedla. Byl jsem zavolán do ředitelny a tam jsem se dozvěděl podrobné informace. Po skončení diskuze jsem se přemístil do mě učebny, jelikož už jdu asi tři minuty pozdě. „Vy jste dementi..." Prohlásil jsem zmoženě a sedl si na židli. „jak... Prostě jak někdo může jít a vyhodit dveře...?" Položil jsem si hlavu do dlaní a přemýšlel jak je to možný. Promnul jsem si únavné oči a podíval se na ně. „Já..... Mě fakt nejde do hlavy to, že se prostě jeden možná i pár z vás zvedne a řekne si že prostě vyvrátí dveře. Což to bych ještě pochopil to jsme párkrát taky udělali jako v mojí třídě, ale v životě by mě nenapadlo ty dveře vyhodit z okna..." Mika se okamžitě začala smát. „Ty o tom něco víš?" Stočil jsem pohled k ní. „No neasi, když jsem tu seděla a čuměla na ně."  Supr čupr. Přímo nádhera. „hmmm. Skvělý. A řekneš mi aspoň kdo?" „ehmmmmmmmmmmm..... Let me think........... NE!" „Miko neser!" „Neseru. Strýčkuuu~." Díval jsem se na ni vražedným pohledem. „ ahhhhhh. Bože. Já to potřebuju vyřešit, navíc zde jsem tvůj učitel a ne "strýček". Řekl jsem jí chladně.

()()()()()()()()()()()()()()()()()()()()()()()()()()()()()
Tak já vás vítám u další kapitoly😭🤌🏻. Ano vím jsou tam chyby v podtrhávání a tak dále ale nešlo mi to opravit🥲. Nic méně doufám že se konečně vrátím do své "obvyklé" rutiny a to tedy za každých 10 dní. No já se s vámi loučím a přeji příjemné čtení(což je vlastně pozdě když už je to konec kapitoly ale tak nevadí)