Nemocný

14

*od teď píšu jen jméno. Před tím to bylo strašně zdlouhavé...

Alex
Doběhl jsem domů. Nevím jak jsem to zvládnul, ale měl jsem to jen tak tak. Ve dveřích jako vždy stal otec. Co si budem dvakrát nadšenej nebyl. Svalil jsem se na zem a začal se omlouvat. Někdy to pomůže a nechá mě nebo aspoň není tak krutý. Sklonil se ke mě a pohladil mě po vlasech. Pochválil mě že jsem to stihnul včas. Zarazil jsem se a díval na něj. Usmíval se. Znovu. Udělal to. Spojil naše rty. Snažil jsem se ho odtáhnout. Klepal jsem se a nevěděl jak se bránit. „Notak. Všichni říkají že jsi hodný chlapec, copak to děláš? Hmmm?" Řekl a oliznul mi tvář. Watafak? Je nějakej pes nebo co? Je to nechutný. Odtáhl se ode mě a já zůstal zařazené sedět a čumět se strachem na něj. Vzpamatoval jsem se a odběhl do pokoje. Zabouchnul jsem se. Slyšel jsem že jde rychlím krokem ke mě. Začal jsem panikařit. Co teď? Ublíží mi? Bude na ně sahat? Bojím se. Jen přišel do pokoje a něco začal mlít, vubec jsem mu nerozuměl. Odešel a já si oddych. Ještě jsem chvíli čekal jestli se třeba nevrátí nebo něco, ale naštěstí nic. Zalehl jsem do postele a byl stasne že konečně můžu spát. Druhý den se nic nedělo. Když byl čas šel jsem zase na brigádu na statek. Povedlo se mi všechny přesvědčit že jsem v pohode takže nějakou záchranou akci či co to měli připravený zrušili. Šel jsem za zvířatama. Večer ještě musím jít do klubu na brigádu zaskočit za Hitoshiho. Po pár hodinách jsem měl všechnu práci hotovou. Oznámil jsem to paní Hirijamně a vylezl na seník. Zavolal jsem si kočky a skoro všechny přiběhly. Vzal jsem si na klín to moje oblíbené kotě co furt dolejza a chvíli se s ním hrál.

Nathan
Ráno jsem se probudil v obýváku. Nejspíš jsem pili. Oba se motaly v kuchyni a Kentaro vypadal že se teď taky probral. Pozdravili mě a já je též. Uklidili jsem po sobě obývák. Začal jsem přemýšlet o Alexovy. Doufám že mu neublížil. Ježiši to byl blbej nápad. Mohli jsem ho už zachranit a my se místo toho ožrali. Přišel ke mně Kentaro. Ptal se nad čím tak moc přemýšlím. Řekl jsem mu že o Alexovy. Souhlasil se mnou. Jenže po chvíli přišel Alex. Byl v pořádku. Nebo jako nebyl ale žádné nové rány na těle neměl. Přemluvil nás že je v pořádku. Prozatím jsem to nechal být. Odešel dělat práci a já kentarovy řekl svůj plán. „Hele dneska večer tam za ním půjdeme a nějak si ho převezmu do péče. Sice teď vypadá docela v pořádku ale zítra už být nemusí." Souhlasil se mnou. Přece ho tam nemůžu takhle nechat. Stejnou chybu dvakrát neudělám. Zeptal jsem se kentara jestli neví kde by teď mohl být. Řekl že buď u koní nebo na seníku s kočkami. Vydal jsem se tedy na seník. Je to blíž. Vylezl jsem nahoru a uviděl ho jak sedí v seně a v klíně má kotě. Byl strašně roztomilý. Vůbec se nezměnil. Jen trochu vyrostl. Ale jen trochu. Pořád je to můj malinkej prcek. Pozdravil jsem ho a on mě trochu vyděšeně taky. Radši jsem se ho zeptal jestli si k němu muzu přisednout. Souhlasil a já tak tedy učinil. Chtěl jsem zahájit nějaky téma o kterým by si se mnou povídal ale nevím jaký. Je tu trapný ticho. On to tak nejspíš nevnímá jelikož si stále hraje s tím kotětem a vypadá šťastně sice je trochu vyklepany a možná trochu vystresovaný ale určitě mu to nepřijde trapný. „stale máš rád zvířata vic než lidí?" Zeptal jsem se a tím prolomil to ticho. Trochu se leknul když jsem začal mluvit. Nejspíš to nečekal. Jako odpověď jsem dostal stydlivé zakyvani hlavou. Heh je to vidět. „ pořád mi nevěříš co?" Zase jsem jako odpověď dostal jemné zakyvani hlavou. „to je v pořádku. Chápu to a je to zcela logické je normální když mi nějakou dobu nebudeš věřit ale určitě bych byl rád kdyby se to v budoucnu obrátilo..." Řekl jsem a podíval se na mě. Jeho úsměv se v mžiku propadl do neuvěřitelně zničující ho pohledu. Až teď mi došlo že ten všechen úsměv předtím byla jen perfektně nahrána maska. Nejspíš už to nemohl dál unést. Oči se mu začali lesknout a snažil se nepropadnout pláči. Pomalu jsem k němu přišel a pohladil ho. Nejradši bych ho obejmul ale to by bylo až příliš na něj. Musím být opatrný a postupovat pomalými kroky. „šššššššhh~ to je v pořádku. Klidně plakej. Je to v pořádku. " Snažil jsem se mu pomoct. Hned co jsem se ho dotkl jakoby vyletěl z kůže. Strašně se vyděsil a ten strach v očích přetrval i když se na mě díval. Sklonil hlavu a trochu se ke mě přitulil. Obejmul jsem ho a nechal ho aby se zavrtal do moji hrudi a uklidnil se. Po chvíli co se uklidnil se odtáhl a podíval se na mě. Poděkoval a zároveň se omluvil. „To je v pořádku. Nemusíš se omlouvat. Není to tvoje chyba. Nic špatného jsi neudělal dobře?" Zakýval hlavou na souhlas.