Stín minulosti [ ONC2024]✅

12.

Měl by se vyspat, věděl to, ale jeho mysl byla zjevně jiného názoru.

„Kdo je to?“

„Někdo, koho bys rozhodně neměl vidět, Istedire,“ pronesl nahlas do ticha pokoje. „Měl bys svou nevědomost považovat za štěstí.“

Proč? Přesněji, proč teď?

Byl mág, moc dobře věděl, že neexistuje nic jako náhoda. Možná nebyl tak silný jako ostatní ani neměl takové nadání, ale vše, co se jako dítě učil si pamatoval. To, co vypadalo jako souhra náhod, bylo zpravidla dílem předem daného osudu. V životě každého tvora na světě byly dané milníky, kterých musel dosáhnout a které bylo potřeba překonat, aby mohl jít dál. Byl si naprosto jistý, že tohle setkání patřilo mezi milníky, jen nevěděl, jestli se jednalo o jeho nebo Istedirův osud.

Rozhodně to však mělo spojitost s tím, co se dělo venku. Nevěřil Mistenovi, že po jeho smrti se z Istedira stane poslední mág, který zapříčiní válku, přesto elf nějak zapadal do plánů nepřítele.

„Co ten zmetek získá válkou?“ Jeho hlas se odrážel od stěn, ale na odpověď už musel přijít sám.

Válka…

V dnešní době, s vymoženostmi, které byly od Krvavé války vynalezeny, by válka zničila celou planetu. Přestože to nebylo potřeba, bylo vyvinuto nesmírné množství zbraní, které by dokázaly srovnat se zemí celá města. Kdo by z takové situace těžil? A kdo by byl v bezpečí?

Odpověď byla jednoduchá. Ten, který by dokázal převzít vládu nad všemi ostatními. Někdo s takovou mocí, že by ho poslouchali všechny rasy a přestaly bojovat. Stal by se téměř bohem.

Jenomže takovou mocí disponoval naposledy Merlin a neexistovala žádná možnost, že by kdokoliv dokázal získat alespoň podobnou sílu. Nebo snad ano? Parchant, který s tímhle začal, ho potřeboval vylákat a zabít, aby se z Istedira stal poslední mág. To byl nesmysl, protože věštba mluvila o čistokrevných mázích. Tak k čemu ho sakra potřeboval?

Na chvíli zavřel unavené oči a myšlenky ho přenesly do hodně vzdálené minulosti.

Když otevřel oči, pohled mu padl na kamenný strop jeskyně ozářený světlem, vycházejícími z ohně.

Kde to byl? A co tam dělal?

Vzpomínal si. Procházel vesnicemi i lesy. Chtěl najít klid a zmírnit bolest z války. Přišel do téhle jeskyně a chtěl…co tady chtěl udělat? Usilovně se snažil nalézt odpověď, ale jediný výsledek byl podivný tlak a bolest na hrudi. Bolelo to podobně, jako když nedokázal uzdravit nejstaršího bratra. Jako když musel přihlížet, jak z něj vyprchává život. Byl to pocit ztráty, ale o co přišel? Nic důležitého nevlastnil. Přesto…

„Konečně jsi vzhůru,“ ozval se vedle něj známý hlas úlevně.

„Ilesi?“ překvapeně se za hlasem otočil a opatrně se posadil. „Co tady děláš? Neříkal jsi, že půjdeš na východ zjistit, jaká je tam situace mezi coveny?“

„Rozmyslel jsem si to. Říkal jsem si, že by ti prospěla společnost.“

Lhal, poznal to na něm okamžitě, ale neupozornil ho na to. Znal Ilese, málokdy se uchyloval ke lži.

„Co se stalo? Pamatuji si, že jsem sem přišel a pak nic až do teď.“

„Banda potulných zlodějů. Měli mezi s sebou mága a překvapili tě. Nejspíše zjistili, že nemáš nic cenného, protože když jsem přišel, byli na odchodu,“ vysvětlil Iles, zatímco přikládal do ohně.