Stín minulosti [ ONC2024]✅

16.

Po Rostorově prohlášení zavládlo v kanceláři ticho, ale Iles se nezdál být vyveden z míry, tak jak ostatní očekávali.

„To je samozřejmě pravda, ale mám dojem, že zapomínáš, jaká tenkrát byla situace. Mágové, elfové a upíři neúnavně pracovali na tom, aby zachraňovali životy a eliminovali ztráty a právě díky této snaze se k nám přidávali všichni ti, kteří chtěli konec války a umírání. Uvědomuješ si, co by se stalo, jakmile by se rozneslo, že za vznik války může někdo z mágů? Foita bychom možná nějakým způsobem dokázali obhájit, protože byl z okruhu mágů vykázán, ale co Kendal? Tví rodiče byli silní a vážení mágové a jejich jména byla známá u všech ras, stejně jako jména jejich dětí. Taková informace by byla fackou do tváří všech, kteří nám věřili. Jak mohli věřit někomu, jehož dítě mělo svůj podíl na statisících mrtvých? Myslíš, že se tvým rodičům žilo dobře s vědomím, že syn, kterého s láskou vychovávali, se rozhodl zahodit vše, co ho naučili a praktikovat černou magii?“

Rostor si Ilese s úšklebkem prohlížel. Nezdálo se, že by upírova argumentace měla valný úspěch, spíše naopak.

Velitelka a Hank přeskakovali pohledem mezi mágem a lordem, ale Mallirion tiše zkoumal Rostorovu magii. Její barva se začala měnit. Světlala. Znal pravidla magických barev a věděl, že mohou nastat situace, které způsobí změnu původní barvy, ale nikdy neslyšel, že by se měnila postupně. On sám se narodil se zelenou barvou, jako většina elfů, ale když byl uvězněn, svou magií zabil dva strážné a jeho barva se změnila. Ne postupným přechodem, ale okamžitě. Ze zelené se stala červená. Zdálo se, jako kdyby Rostor postupně odstraňoval něco, co způsobilo šedivost jeho původně bílé barvy.

„Ilesi, společně jsme prošli mnohým a vždy jsem tě viděl jako nesmírně inteligentního muže, nechtěj po mně, abych měnil názor. Taky bych očekával, že mě znáš dostatečně dobře, abys věděl, že bych ti nevyčetl chyby, kterých jste se dopustili, aniž bych se nezamyslel nad následky. Samozřejmě, že bylo nepřípustné tyto informace odtajnit během války, ale co po ní? Koneckonců, nebylo potřeba, abyste to sdělili každému žijícímu tvorovi na zemi, stačilo to říct těm, kterých se to týkalo. Stačilo dál hledat a neustávat v ostražitosti. Vy všichni jste věděli, že jsem ho mohl najít, stačilo mi podat pomocnou ruku nebo alespoň poskytnout ochranu. V té době žilo ještě dost mágů na to, abychom ho porazili. Nic neřekli mágové ani elfové, ale že ani můj přítel? A to ani poté, když byla objevena věštba a dokonce ani, když jsi věděl, že odcházím, protože se domnívám, že jsem poslední mág. Ilesi, měl jsi mi to říct, ne jako zástupce upírů, ale jako můj přítel, protože svým mlčením jsi mě odsoudil k smrti. Ta věštba mluví o Kendalovi ne o mě a pokud nechci, aby celou zemi zničil pouhým lusknutím prstů, musím ho zastavit a to dřív, než náplní znaky rituálu,“ monotónně vysvětlil Rostor a postavil se. „Myslím, že všichni v téhle místnosti ví, že moje magie byla vždy slabá a pokud bych se Kendalovi takto postavil, byl by to zcela zbytečný pokus. Jakmile ho lokalizuji, použiji rituál dočasného navýšení magie a půjdu se s ním vypořádat. Do té doby byste měli opravdu pečlivě hlídat místa, která detektiv označil na mapě.“

Mág se otočil a vydal se ke dveřím.

„To nemůžeš!“ vyhrkl upír a postavil se. „Nemůžeš ten rituál použít!“

„Říká kdo?“ zeptal se Rostor, aniž by se otočil. „Vůdce covenů, který se bojí o světový mír nebo přítel, který mlčel, přestože měl mluvit?“

Nečekal na odpověď a odešel. Iles se vydal ke dveřím, ale detektivův tichý hlas ho zastavil.

„Myslím, že nemá smysl za ním chodit, lorde. Moc dobře víte, že vás nebude poslouchat a je úplně jedno, co mu řeknete.“