Kapitánka // ff Steve Rogers, [1]

Imunní od prezidenta

Když se Beth odplížila v půlce noci od Steva, přemýšlela, jestli dělá správně. Stačilo si vzpomenout, kolik lidí na ni právě teď spoléhá a hned se jí z okna vyklouzlo lehčeji.

Měla svou kombinézu a na obličeji masku. V novinách o ní mluvili přesně tak, jak potřebovala. Jako o ženě v masce. I když ji během jejich zásahu na základně Hydry téměř neměla, nenechala moc lidí, aby ji viděli bez ní. Nepotřebovali, aby všichni věděli, že to mezi ní a Stevem jiskří. A na rtech jí jeho přítomnost až podezřele často vynucovala úsměv.

Washington D. C. byl tichý. Pár světel v oknech a pár osamělých aut. Občas nějaký hluk, který šel z pootevřených oken podniků, ale jinak tu bylo až podezřelé ticho. Bylo by zvláštní, kdyby nevěděla, že je to převážně tím, že mnoho mužů je v armádě a že v těchto nočních hodinách není moc co dělat.

Pohybovala se rychle po střechách domů, až se dostala blíže ke kraji města, ale ne na úplný okraj. Jen kousek odtud byla hráz, uvnitř které se nacházela několika patrová skrýš, vedoucí pod zem. Vědělo o ní jen několik málo zasvěcených a Beth ji nepoužívala pokud to nebylo naprosto nutné.

Věděla, do jakého alter ega vstoupí jen co se dostane dovnitř. Stane se z ní chladná osobnost, které nezáleží na lidských pocitech a více méně ani na bolesti. Osobnost, která vznikla jen několik měsíců dozadu, ale už si přes ni dokázala podrobit pár světových leaderů a politicky významných osobností.

Pokývnutím hlavy pozdravila dvojci lidí, kterým věřila. Jen několik dní dozadu nad nimi pochybovala, ale dnešní rozhovor s Brianem ji dovedl k uvědomění, že každý, komu svěřila nějaký úkol je jí nepochybně oddaný. Všichni si připadali, že jsou jí dlužni, přitom tomu vůbec tak nebylo. Z nadvlády Hydry se dostali hlavně protože chtěli oni sami.

Vešla do místnosti, obešla stůl, na který odložila obličejovou masku a bez rozhlížení se posadila na vyvýšenou židli. Jestli se za celý život něco naučila, byl to fakt, že každý diktátor chce pompéznost. Monumenty, přisluhovače a být vždy ten nejvyšší v místnosti. A ona vysoká byla, ale ne natolik, aby bez stupínku převýšila každého muže v místnosti.

Když se pohodlně usadila a vzala si z tácu před ní jednu z jednohubek, shlédla na stůl pod ní. Po její pravici jako přikovaný seděl prezident Roosevelt. Věděla, že by tak ztuhle neseděl, kdyby přímo naproti němu neseděla britská princezna Elizabeth II. Ta měla podobně ztuhlé tělo. Ani jeden z nich nevěděl, že jsou oba jejími spojenci. Zatím je oba využívala jen když potřebovala jiného významného politika - popřípadě známou osobnost - přimět ke spolupráci.

Byli v místnosti úplně sami. Před nimi talíře s lehkým jídlem a pití. Beth věděla, jak moc na každého působí ten fakt, že jsou uprostřed hráze, ne-li částečně pod ní. Proto se snažila každé návštěvě ukázat i světlou stránku vyjednávání s ní.

,,Jsem ráda, že jsme se tu dnes sešli v kompletní sestavě.'' Beth upřímně pořád neměla tušení, jak se jí povedlo dostat do takové situace. Znala své schopnosti, ale pokaždé se podcenila. A pokaždé to dokázala udělat lépe, než ona nebo kdokoliv jiný předpokládal. Bála se dne, kdy dosáhne na své maximum. Doufala, že ještě dlouho nepřijde.

,,Jistě přemýšlíte, proč tu jsme.'' Steve o schůzce s prezidentem věděl. Slíbila si, že k němu bude více upřímná a nelhala. Jen mu neřekla všechno. ,,Oba mě pokládáte za nebezpečnou osobu, ve které je vidět podobnost s jejím otcem. A jsem si více než jistá, že jakmile se přestane válčit, budu jeden z prvních lidí, po jehož smrti budete volat. Nyní ale musíme spolupracovat.''

Vždy, když Beth byla ve svém charakteru, začínala podobnými řečmi. Byla to manipulace. Nutila lidi ukázat jí, byť jen na malou chviličku, jejich pravé úmysly s ní.