Soulmates || Minsung

Kapitola 33: Ticho před válkou - První část

Prázdnota domu byla tíživá. Být tu sám mě pomalu ničilo. Seděl jsem v kuchyni, kousek od stolu, kde ještě před chvílí stáli dva šálky s kávou. Teď už tu zbyl jenom jeden. Druhý zmizel stejně jako Lee Know. Zůstal tu po něm jen nepořádek - několik papírů, mapa a prázdný pohled z okna.

Přistoupil jsem k nepořádku a pohledem po něm přejel sem a tam. Nechal tu zbytečně moc stop. Mapy byly označené červenými kroužky. Jedna z nich jasně ukazoval na hlavní vstup do základny. Typické. Někdy nevěřil v bezpečnější přístup. Nejspíš tam nakráčí a bude doufat, že si ho nikdo nevšimne. Kdežto já? Já si vybral cestu, kterou by on možná považoval za hloupost - staré podzemní tunely. Zpola zničené, zpola zapomenuté. A možná příliš riskantní.

Koutkem oka jsem zahlédl pohyb za oknem. Lee Know, v černé bundě, jak rychle směřuje k autu. Nezastavil se. Neohlédl se. Jen nasedl, nastartoval a zmizel. Cítil jsem prázdnotu, jakoby s ním zmizela i část mě samotného. Ale neměl jsem čas na odreagování. Byl čas vyrazit.

Také jsem se oblékl do cela černého obleku a připravil si věci. Pro jistotu jsem sebou vzal i dopis, který mi napsal Lee Know. Ten dopis jsem střežil, jako oko v hlavě. Nevím proč, ale znamenal pro mě víc než jsem si chtěl přiznat. Možná, že kdybych mu řekl co v něm bylo, mohli jsme vyjet spolu. Vyšel jsem k autu, už tu zbývalo jen to moje. Lee Know už dávno odjel a nechal po sobě jen stopy po pneumatikách. A tak jsem nasedl a vydal se na můj začáteční bod plánu.

Přijel jsem asi 2 km od základny, abych nebyl moc nápadný. Vstup do tunelů jsem sice hledal dost dlouho, ale nakonec jsem ho našel. Na začátku lesa bylo v hlíně vidět malý poklop. Celý od hlíny a bláta, nebyl skoro vidět. Vstoupil jsem opatrně dovnitř.

Tma v tunelu mě okamžitě oslepila. Půda pod nohama byla vlhká, vzduch těžký a chladný. Moje kroky zněly příliš hlasitě, každý zvuk se odrážel od stěn jako ozvěna. Světlo baterky mi ukazovalo jen pár metrů před sebou. Podle mapy jsem odhadoval, že mě čekají asi dvě hodiny chůze, než se dostanu k prvnímu bezpečnostnímu opatření organizace. Pokud tam ty tunely vůbec vedou.

„Zatraceně, Lee Know. Doufám, že tvoje cesta je stejně nejasná jako ta moje," zamumlal jsem tiše, jak jsem si přitiskl mapu blíž k očím.

Nešlo mi ho dostat z hlavy. Pokaždé, když jsem zavřel oči, slyšel jsem jeho hlas. Cítil jsem jeho zklamání, jako by se mě dotýkalo. A nenávist vůči sobě samému jen rostla. Kdybych nebyl tak slabý, možná bych ho dokázal přesvědčit. Možná bychom na to mohli jít společně.

Náhle jsem ucítil chlad na zádech. Zastavil jsem se, světlo baterky zamířilo do prázdné chodby před sebou. Byl to pocit, jako by mě někdo sledoval. Ale věděl jsem, že to není možné. Nikdo o téhle trase nevěděl.

„Hane," ozvalo se tichým hlasem za mnou. Strnul jsem. Můj dech se zrychlil, ruka sevřela pevně baterku a druhá šáhla po zbrani. Pomalu jsem se otočil, světlo namířené na temnotu za mnou. Stál tam. Taehyun. Přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. V černém oblečení, s mírným úsměvem, který byl vždycky tak klidný, až mě to rozčilovalo. Ale jeho oči? Ty mě děsili nejvíce. Byly prázdné.

„Nejsi tady. Ty... nejsi skutečný," zašeptal jsem. Taehyun se usmál.

„A přesto se mnou mluvíš." Zamračil jsem se a udělal krok zpátky. Nemůžu se nechat ošálit.

„Co po mě chceš?" řekl jsem bez váhání.

„To není otázka, Hane. Co chceš ty?" Jeho hlas byl klidný, ale měl v sobě něco, co mě nutilo se zastavit.

„Utíkáš od jediného člověka, který ti může pomoc. Proč?" Jeho odpověd' mě trochu zarazila. Kapka potu mi začala pomalu stékat po čele, ale toho si nemohl všimnout v té tmě.

„Protože mě odepsal, nechápeš to? Řekl mi, že mi nevěří. Co mám dělat? Jak mu má dokázat, že to, co dělám, je správné?" vyštěkl jsem.

„Záleží na tom, jestli ti věří?... Záleží na tom, jestli ty věříš jemu. Jestli věříš, že on má sílu pokračovat. Protože pokud ne, tak už jste oba ztracený." Zarazil jsem se. Cítil jsem, jak mě jeho slova zasáhla jaká rána do žaludku.

„Lee Know není ten, kdo vypadá, že potřebuje pomoc. Jsi to ty. A pokud ho necháš odejít, pokud ho necháš jít dál sám, nezvládne to. A ty taky ne," pokračoval. Sklonil jsem hlavu, hrdlo se mi sevřelo.

„Nevím, co mám dělat..." zašeptal jsem.

„Najdi ho. Ne kvůli tobě. Kvůli němu," řekl jednoduše.

Když jsem vzhlédl, byl pryč. Jen prázdná chodba a slabý zvuk kapající vody. Ale jeho slova zůstala. Tíha, která mě tlačila k zemi, najednou ustoupila. Musel jsem pokračovat. Najít způsob, jak se dostat dovnitř a zároveň jak ho najít a pomoct mu.

Pokračoval jsem dál chodbou až jsem narazil na jemné světlo v dálce. Zastavil jsem se a pro jistotu vypnul baterku. Začal jsem se pomalu přibližovat. Zároveň jsem přemýšlel co udělám když tam někdo bude. Vzal jsem si do ruky pistol a namířil na světlo. Bylo nejasné a šlo seshora. Když už jsem byl u něj, rozhlídl jsem se všemi směry a pak až na světlo. Vycházelo z budovy organizace nebo aspoň to jsem předpovídal. Dřepl jsem si ke světlu a zaposlouchal se. Byl matně slyšet jeden rozhovor:

„... pokud se přiblíží, okamžitě ho eliminujte. Hlavně toho druhého. Už byl spatřen u hlavního vchodu," zazněl hluboký hlas

„Co když se dostane až dovnitř, pane?" zeptal se někdo jiný, zjevně nervózní.

„To nebude nutné. Všechno je připravené. Kódy má jen velitel. A on se nikam nedostane."

Ztuhl jsem. "Toho druhého"? Museli tím myslet Lee Knowa. Zpráva mě zasáhla jako nůž. Představa, že by tam Lee Know mohl být, čelící všem těhle překážkám sám, ve mě vzbudila vlnu zoufalství. Možná už byl uvnitř. Možná už byl...

Ne, nesměl jsem na to ani pomyslet. Měl jsem plán, a přestože mě Taehyunova halucinace zavedla zpět k Lee knowovi, teď jsem nesměl polevit. Víc než kdy jindy jsem věděl, že na tom záleží nejen můj život, ale i Lee Knowa.