Soulmates || Minsung

Kapitola 27: Neotevřený dopis

Ticho. Jen naše kroky narušovaly klid opuštěných chodeb mojí základny. Dveře se za námi zabouchly a světla neklidně blikala, jako by sama nechtěla připustit, že jsem se sem vrátil. Byli jsme na místě, kde to pro mě všechno začalo a já věděl, že tady na mě něco někde čeká.

„Takže... tohle je ta slavná základna?" ozval se Lee Know, jeho hlas zněl troch ironicky, ale věděl jsem, že uvnitř se to v něm vaří stejně jako ve mně.

„Slavná?" odpověděl jsem tiše, přičemž se rozhlédl kolem. Místnost vypadala, jako by tu nikdo nebyl už roky. Zdi pokryté prachem, tichá atmosféra.

„Možná kdysi. Teď je to jen... místo, které si pamatuju z minulosti." Zastavil jsem se před dveřmi k kanceláři svého otce. Neřekl jsem to nahlas, ale vím, že to Lee Know cítil. Na rozdíl ode mě tak nikdy nebyl a tak ho to tam táhlo stejně jako mě.

„Myslíš, že najdeme něco, co nám pomůže?" zeptal se Lee Know potichu. Přikývl jsem.

„Můj otec měl záznamy o všech těch základnách. Něco, co by nám mohlo otevřít oči. Možná... najdeme něco, co by nám pomohlo pochopit, proč se to děje zrovna nám. A proč to všechno začalo." 

Vstoupili jsme do kanceláře. Byla to stejná místnost, jakou jsem si pamatoval. Plná papírů, složek, starých záznamů. Všechno vypadalo jako nepořádek a pro mě to vždycky znamenalo ztrátu času, kterou jsem nikdy nechtěl prožít.

„Pokud tu najdeme něco, musíme být opatrný," řekl jsem tiše, než jsem se pustil do prohledávání stolu. Papíry se přetáčely jeden za druhým, žádný smysl. Ale pak jsem našel něco zvláštního. Dopis. Neobyčejný, na první pohled možná i nezajímavý, ale něco mi říkalo, že je jiný.

Na dopise bylo napsáno moje jméno velkými tiskacími písmeny. Nejspíš ho měl můj otec předat mně, ale přesto tam ležel, nezapečetěný, zaprášený. A já si ho mohl přečíst. Písmo bylo tak známé. Po okamžiku jsem poznal písmo. Lee Know.

„Tohle je od tebe. A je na tom moje jméno," zašeptal jsem a otočil se na něj. Lee Know se na mě podíval a jeho tvář se ani nehnula.

„Co... co to je?" Všechno kolem se najednou zpomalilo. Při pohledu na ten dopis jsem věděl, že obsahuje něco, co by nám mohlo změnit pohled na všechno. Ale zároveň mě napadlo, že možná není ten nejlepší čas ho otevřít. Možná až později, možná v dalších chvílích, kdy budeme mít odpovědi, které hledáme.

„Tohle to musíme prozkoumat. Ale nevím jestli teď," řekl jsem tiše a složil dopis zpět na stůl. Lee Know se nadechl, ale nic neřekl. Po chvíli jsem se otočil a vzal do ruky pár dalších dokumentů. Něco, co jsme hledali, stále nebylo nalezeno a my jsme nemohli být rozptýleni detaily. Dopis mi ale nepřestával vrtat hlavou.

„Hane. Proč si to nepřečteš? Možná to přece jen bude to , co potřebujeme," řekl nakonec.

„Ne teď," odpověděl jsem stručně.

„Teď potřebujeme víc informací. Musíme si dát pauzu a počkat na správný okamžik. Než otevřeme tohle, musíme být připraveni na všechno." Ani nevím proč z toho dělám takovou vědu. Možná se bojím, že tam bude něco o jeho citech nebo snad omluva. Kdybych to dostal předtím možná by se nic z tohoto nemuselo stát. Ať je tam cokoliv bojím se to otevřít. Lee Know se na mě podíval a já jsem viděl něco, co mi připomínalo, že na to nejsem sám.

„Takže si to necháme na později?" zeptal se nakonec.

„Ano. Až budeme připraveni to otevřít, zjistíme, co je v tom dopise. Ale teď musíme pokračovat v hledání." 

Chvíli jsme mlčeli, jen se rozhlíželi po místnosti. Bylo to zvláštní, ale věděl jsem, že tam je něco co změní všechno. Dopis, který jsem držel v ruce, byl klíčem. Klíčem k něčemu, co nám může otevřít cestu a pomoct zachránit ostatní. A i když jsem se rozhodl ho neotevřít hned, věděl jsem, že přijde okamžik, kdy ho budeme muset přečíst. A až ten okamžik přijde, nezůstane žádná cesta zpět.

„Přečtu si ho Lee Knowe. Až bude čas." Nevím proč, ale něco mě nutilo to říct nahlas. Nejspíš jsem si pořád myslel, že mi Lee Know nerozumí.

„Ať už to znamená cokoli, vždy budu tvoje podpora. Můžeš se na mě spolehnout," odpověděl skoro neslyšně.

A tak jsme opustili kancelář, s vědomím, že máme před sebou víc otázek než odpovědí. Ale jedno bylo jasné. Ten dopis už pro nás nebude jen dopisem. Bude to něco víc.