My god (Loki)

1.

5. 6. 2012
hrabství Essex
14:00

Unaveně protřu své modré oči s odleskem do zelena a hlasitě si zívnu, než otevřu dveře od starého polorozpadlého domečku ve čtvrti, která je plná různých pochybných existencí. Jediná výhoda tady je, že nemovitosti na této straně Anglie jsou opravdu levné. Kdo by je taky chtěl? Žít v plísni není sen každého člověka na planetě.
,,Jsem tu!" zakřičím, ale nic se neozve nazpět. Divné. Mamka na mě vždycky po brigádě čeká u dveří, aby mě s úsměvem přivítala. Sundám z nohou potrhané tmavé tenisky a projdu skrze malou chodbou.
„Mamčo?!" Vejdu do skromného barevného obýváku a uvidím na, hnědém starém, gauči ležet blonďatou pohublou ženu. Mé tělo strne v pohybu. Co to? Nemá přeci tvrdý spánek. Vzbudí jí úplně všechno.
„Mami!" hlasitě vyjeknu po chvilce zděšení. Rychle k ní přeběhnu. Zatřepu s ní. Nic. Uchopím její drobnou dlaň do té své. Je chladná. Proč?
„Mami, prosím probuď se!" Opět bez odpovědi. Dobře co teď? Záchranku. Musím zavolat záchranku. Z kapsy vyhrabu svůj provizorní telefon. Rychle vytočím 999 číslo.
„Dobrý den, jaké je Vaše jméno?" položí mi ihned otázku žena, na druhé straně linky.
„Leticia Drakness," spěšně odpovím a znovu s mamkou zatřepu. Nic.
„Nadiktujte mi Vaši adresu," požaduje další informace paní na telefonu.
„Jawick, Brooklands Gardens 45, CO15 2JR. Je to takový červený polorozpadlý malý dům."
„Děkuji, můžete mi popsat Vaší situaci?"
„J-Já přišla domu a našla maminku ležet na gauči. Nedýchá a je studená."
„Zkoušela jste resuscitaci?" Naštvaně se plácnu do čela.
„Ne," povím. Jak mě to jen nemohlo napadnout? Spěšně odhodím telefon stranou, aby mi nepřekážel při práci. Postavím se nad mamku, dlaně položím na střed hrudníku a začnu ho stlačovat. V hlavě se mi rozezní píseň od Bee Gees Stayin' Alive. Po provedení 30 stlačení hrudníku zahájím umělé dýchání a zcela ignoruji slova ženy na telefonu.
„No tak!" frustrovaně vydechnu a dál stlačuju její hrudník.
  „Maminko neumírej mi, prosím. Potřebuju tě!" zoufale vykřiknu.

Jediný člověk, kterého mám mi zemřel. Podle mé sociální pracovnice měla rakovinu. Neřekla mi o ní. Nechápu, jak jsem mohla být, tak hloupá a nepoznat, že něco není v pořádku. Mělo mi dojít proč tak často odchází z domu, proč jí bylo tak moc špatně.
„Vaše jméno?" zeptá se strážník. Právě sedím, něco kolem deseti minut, na policejní stanici a strážník Martinés alias tlustý prase mi pokládá velmi důležité otázky. Jako by si to nemohl přečíst z mého dokladu...
,,Leticia Felicité Drakness." Tlustý prase si to zapíše do stoletého počítače.
,,Kolik Vám je?"
,,To si to nemůžete opsat z tý občanky?" zavrčím nepříjemně. Mám teď truchlit ne se zabývat tím, co teď se mnou bude. Sociální pracovnice, která si mě vyzvedla doma mě dovedla sem, aby ten strážník dohledal můj rodný list a našel se tak nejbližší příbuzný. Mamky rodiče však dávno zemřeli a o otci mi nikdy neřekla ani slovo. Můj rodný list roztrhala už před lety, když jsem se s ní hádala, proč mi nechce říct, kdo mě zplodil.
,,Ne," odsekne. Protočím otráveně očima.
,,Sedmnáct. Je mi sedmnáct. Narodila jsem se pětadvacátého června devatenáct set devadesát pět," odpovím. Krk mám stáhnutý od snahy nezačít plakat před cizím člověkem.
,,Takže Vám je šestnáct."
,,A není to jedno? Za tři týdny mi bude sedmnáct. Vyjde to nastejno."
,,Kde jste se narodila?"
,,Na porodním sále. To je v nemocnici. Kdybyste nevěděl." Ano. Narážím na jeho ksicht a tloušťku, protože tenhle mutant se nemohl narodit v nemocnici, jen ve chlívu. Jsem tak naštvaná. Proč mě nemůže nechat být? Tolik otázek.
Nechápavě povytáhne obočí. To je blb. Policajt v téhle době může fakt každý. Nebo alespoň v Colchestru.
„V Peterborough. Stačí?" Porodnice je od nás vzdálená dvě hodiny. Nevím, jak to maminka vychytala, ale dostala se tam těsně na čas, aby mě porodila. Sama tam dojela blbým autobusem.
,,Kde jsi žila?" Tak najednou tykání, jo?
,,Opravdu jste tak blbej jak vypadáte?" Strážník se na mě nenávistně podívá.
,,Takhle se mnou nemluvte! Já jsem strážník zákona." Maximálně tak strážník svého žaludku, který nikdy nenechá o hladu.
,,Jaywick, Brooklands Gardens 45 a poštovní číslo je E1 1AG."
,,To je ta chudinská čtvrť, že?"
,,Ano," povzdechnu si. Byly jsme rády, že nám aspoň vystačilo na jídlo a nájem. Maminka kvůli mému narození nemohla dostudovat školu, takže nikde nesehnala dobré zaměstnání. Nebo, alespoň mi bylo tohle řečeno.
,,Studujete?"
,,Ne." Nezbyly na to peníze. Navíc by mi chození do školy bylo k ničemu. Mamka měla celkem slabý plat, takže potřebovala mou pomoc. Od rána do večera jsem měla brigády, abych nám nějak mohla finančně přispět. Spojené království nám nijak význačně v sociálních dávkách nepomáhalo. Královna nejspíš čeká až všichni chudí vymřou.
„Víte nějakou informaci o Vašich příbuzných?" Zakroutím hlavou.
„Ne," odpovím. Strážník několikrát klepne do klávesnice, než se na mě upřeně podívá.
„Vím, že teď nenávidíte celý svět, ale hvězdy stále září," řekne s naprosto vážnou tváří a já nechápavě povytáhnu obočí.
„Už to nabíhá," sdělí po chvíli a vytrhne mě tak z přemýšlení nad jeho moudrem.
„A-Anthony Edward Stark, narozen na Manhattnu v New Yorku." Strážníkovo oči jsou vykulené až mám pocit, že mu vypadnou z důlků.
„Prosím?"
„Je to Váš otec. Anthony Stark. Iron Man je Váš otec. Je tu i jeho podpis," otočí na mě obrazovku počítače.