My god (Loki)

9.

Ležím v pohodlné posteli a cítím, jak mě Tony přikrývá peřinou, vzbuzuje tak ve mně malý pocit bezpečí, avšak mé myšlenky jsou stále v nejistotě. Pohlédnu na něj a tichá otázka mi unikne ze rtů: „Nenávidíš mě?" Jeho oči se na chvíli zmateně setkají s mými, a já čekám na odpověď, která buď potvrdí mé obavy, nebo je rozptýlí.
„Jak tě to napadlo?" Tony ihned zareaguje překvapeným tónem hlasu.
„Něco je se mnou špatně," povím smutně. Stark mě pohladí po čele a na obličeji se mu objeví malý vřelý úsměv.
„Oh Letty, jsi moje dcera. Postarám se o tebe, ochráním tě," odpoví odhodlaně. I přesto, že jeho slova znějí jako sliby bezpečí, mé srdce stále pulzuje úzkostí.
„Neodpověděl jsi mi," zamumlám. Tony na mě chvíli upřeně hledí s výrazem, který mi přijde nečitelný.
„Nikdy tě nebudu nenávidět," promluví nakonec, jeho hlas pevný a rozhodný. Můžu mu věřit? Co když se ze mě stává monstrum, a on bude ten, který do mého těla vpraví kulku?
„Spi," šeptne mi nakonec, předtím, než se otočí a opustí můj pokoj. Zůstávám ležet zachumlaná pod peřinou, srdce mi stále bije rychleji než normálně, ale něco v jeho slovech mi dává naději. Možná se přece jen dokážu vrátit do normálního života, i když všechno kolem mě se zdá být na pokraji chaosu.

Rozespale od sebe rozlepím své modré oči a posadím se na posteli. Můj pokoj je skoro ponořen ve tmě. Jediné světlo co do něj přichází je skrze velké okno, za kterým se skrývá noční osvětlený New York.
„Jarvisi, kolik je hodin?" zeptám se umělé inteligence, která je stále mým společníkem. Před tím, než dostanu odpověď, nečekaně mě přepadne zívání.
„Je za pět minut půlnoc," zazní místností příjemný hlas vynálezu. Jak dlouho jsem vůbec spala?
„Kde je Tony?" Snad mě neopustil.
„V obýváku se svými kolegy," ozve se Jarvisova odpověď, která mě trochu uklidní. Vstávám z postele a kráčím směrem ke dveřím. Chci jít za ním. Chci mu pomoci s tím vyřešit mojí komplikaci.

„Letty," vydechne překvapeně mé jméno zrzavá žena, když vejdu do prostorného obýváku.
„Proč nespíš?" postaví se slovy Tony z gauče a já nervózně přešlápnu na místě. Moje ruka automaticky vystřelí k řetízku, který mám na krku. Je ve tvaru stromu. Dostala jsem ho od matky k mým desátým narozeninám.
„Probudila jsem se," odpovím mu stroze, ale je ze mě cítit nervozita. Mám divný pocit, že něco není v pořádku, a mé nitro se napíná, jako bych byla na pomezí něčeho, co opět poznamená mou duši.
„Jak se cítíš?" položí mi tentokrát otázku doktor Banner. Sleduje mě zamyšleným pohledem, jako by chtěl nahlédnout do mého vnitra.
„Nevím," odvětím popravdě a přejdu k partičce lidí blíž. Mé srdce znovu začne bít rychleji a já se kolem sebe zmateně rozhlédnu. Mám pocit, že mě něco sleduje.
„Děje se něco?" zajímá se o mě Tony, a jeho starostlivý hlas mi připomene, že jsem obklopena bandou lidí, kteří se umějí prát na rozdíl ode mě.
„Je tu ještě někdo, kromě vás, tati?" zeptám se ho, zatímco se kolem sebe stále nedůvěřivě rozhlížím. Pocit, že něco skrytého sleduje každý můj pohyb, mě naplňuje nejistotou. Stark se na chvíli zarazí a pak zatřepe hlavou.
„Asi jsem měla sen," povím po chvilce ticha, abych prolomila tu hustou atmosféru a zbavila se tak aspoň trochu toho pocitu, že mě někdo sleduje.
„O čem?" zeptá se blonďatý, svalnatý muž, jehož jméno mi zatím uniká. Zamyšleně hledím do jeho mrazivě modrých očí a snažím se vybavit si podrobnosti toho podivného snu.
„Já ani nevím," povzdechnu si frustrací. „Ale byla tam nějaká modrá krychle. Víc si nepamatuju."
„Teserakt," řekne překvapeně žena a já k ní přesměruji svou pozornost. Je v přibližně stejně vysoká jako já, ale její postava je o dost štíhlejší, jak ta má.
„Co?" zamračím se, nechápajíc, co tím vlastně myslí. Tony si však vezme do ruky svůj telefon a jeho obrazovku mi po pár jeho kliknutí ukáže.
„To je ono," vyjeknu překvapeně, když spatřím modrou krychli na obrazovce.
„Byl v tom snu ještě někdo?"
„Nemyslím si... jak se vůbec jmenujete?" nervózně zrzce položím otázku, ta párkrát rychle překvapeně zamrká.
„Promiň, v tom zmatku mě nenapadlo se představit. Jsem Natasha, tohle je Steve a doktor Banner," oficiálně mi představí přítomné.
„Letty," povím vystresovaně a mávnu rukou.
„Pojď se posadit," pobídne mě Natasha ke gauči, a já se nesměle usadím vedle ní. Můj otec sedí vedle mě, stejně jako Nat. Doktor se Stevem jsou uvelebeni na černých křeslech po levé straně.
„Tak co, Letty," začne Tony, „Co si pamatuješ ještě z toho snu?" Snažím se vzpomenout na další detaily, ale obraz zůstává matný.
„Vím jen, že tam byla nějaká modrá krychle. Nic víc."
„Teserakt," připomene mi Steve správný výraz a já otráveně protočím očima. Nemám sílu na to pamatovat si názvy všech krychlí, co kdy v životě uvidím.
„Kde byl?" Tonyho hlas zní netrpělivě, a já zavřu oči, abych se pokusila proniknout skrz tu mlhu, co zahaluje vzpomínku na onen sen.
„Byla to černá místnost. Nikde nic nebylo," vyprávím po chvíli, zatímco se snažím skloubit vzpomínky. „Krom té zářící krychle teda. Šla jsem k ní a chtěla se jí dotknout, tak hrozně moc, ale pak jsem slyšela křik. Mužský křik. Tolik bolesti," špitnu a mé tělo sebou nevědomky lehce škubne. Mám pocit jako kdybych ten sen prožívala znovu. Mé tělo padá do propasti zoufalství. Bolest neznámého muže svírá mé srdce. „Musím ho zachránit, ale potřebuju ten kámen." Natáhnu ruku před sebe jako kdybych měla dosáhnout na tu záhadnou krychli, ale má ruka sklouzne vzduchem, a já otevřu oči. Můj hrudník se zběsile zvedá, a já cítím, jak mě vlna emocí přechází.
„Kámen?" ozve se doktor Banner jako první, zatímco ostatní na mě překvapeně hledí.
„Co?" reaguju, zatímco se snažím plně vrátit do reality, co se stalo s tím chlapcem z mého snu? Kdo mu tak ubližoval?
„Řekla jsi, že potřebuješ ten kámen," vysvětlí svou otázku Banner.
„Ne," vyvracím jeho tvrzení. Moje vlastní slova mi znějí jako cizí, a ještě víc zahalená tajemstvím, které nemůžu rozluštit.
„Letty," poví lehce frustrovaně můj otec, a já vyskočím z gauče. Nepopsatelný vztek koluje mým tělem, a já nevím, kde se vzal.
„Stop! Už stačí!" vykřiknu zoufale, zapletu si prsty do vlasů a silně za ně zatahám. Má vlastní frustrace a nejistota se mísí s podivnými vzpomínkami na poslední události, a já začínám ztrácet kontrolu nad svým vlastním myšlením.
„Už dost! Já nic nevím! Nevím!" křičím dál, procházejíc se po místnosti. Bože můj je toho tolik! Co se to děje?! Mé tělo se klepe, má mysl se rozpadá. Proč já? Už nechci. Už stačí. Tolik emocí. Tolik bolesti. Tolik otázek. Už nechci víc. Vyčerpaně dopadnu na zem, stále se držíc za vlasy. Ani si to neuvědomuji, ale cosi nesrozumitelného si mumlám.
„Ne!" vykřiknu, když se mě Tony dotkne, a mé srdce vynechá úder, když tělo mého otce dopadne na gauč před námi. Celá situace se vymyká kontrole, a já se potápím do vlastního chaosu myšlenek a emocí. Prosím ať dostanu infarkt. Já už nechci žít.