My god (Loki)

2.

5. 6. 2012
hrabství Essex
17:20

„To není možné," se slovy se znovu opřu do nepohodlného křesla.
„Je to tu černé na bílém, musím ho kontaktovat." Policista se zdá celý nadšený z té představy, že můj biologický otec je muž, který prodával zbraně hromadného ničení a dokud nebyl zajat, tak ho to nijak netrápilo. Pan Martinés začne zběsile tlouct svými tlustými prsty do klávesnice a mé myšlenky se pomalu začnou vzdalovat od reality. Copak jsem opravdu dcera Starka? Díky jeho penězům mohla maminka žít, vyléčila by se. Proč nám nepomohl? Ví vůbec o mně? Proč mi o něm maminka nic neřekla? Počkat, musí o mně vědět. Však ten rodný list byl podepsaný. Nebo je to zfalšované? Proč by to, ale máma falšovala? Oh Bože, vem si mě z tohohle světa jako sis vzal moji mámu.
„Hej!" křikne na mě strážník a já sebou polekaně cuknu. Jeho hrubý tón hlas mě vytrhl z myšlenek.
„Ano?" můj hlas je nakřáplý, jen tak tak se držím, abych nezačala brečet.
„Slečna Potts, asistentka pana Starka s Vámi chce mluvit," oznámí mi jako by bylo běžné, že se dovoláte k němu na tak vysoké pozici jako je Stark. Natáhne ke mně svou ruku s béžovým telefonním sluchátkem.
„Zdravím, tady Pepper. Potřebovala bych ti položit pár otázek, je to pro tebe v pořádku?"
„Ano," zamumlám. Mám snad na výběr?
„Nadiktuj mi prosím celé tvé jméno."
„Leticia Felicité Drakness."
„Děkuji, jak se jmenuje, promiň, jmenovala tvoje maminka?" hlas ženy na telefonu je příjemný, klidný a lítostivý.
„Nora Drakness," špitnu. Mám strach, že když budu mluvit nahlas, tak se rozbrečím.
„Víš o ní něco? Kde studovala, žila?" Proč tak vyzvídá? Moc dobře slyším, jak její prsty dopadají na klávesnici od počítače.
„Studovala na Cambridge medicínu, ale nedokončila studium kvůli těhotenství se mnou. Bylo to v roce devatenáct set devadesát čtyři. Narodila se v Barrow, to je v hrabství Cumbria."
„Děkuji, to mi stačí. Letty," odmlčí se. Mé srdce bije takovou rychlostí, že mám pocit, jako by mi mělo vyskočit z hrudy, „Tony kdysi vymyslel program, který vyhledává různé abnormality, informace, pomáhá mu řešit práci a další věci, a tenhle program zaregistroval, že někdo z policejního oddělení vyhledává Tonyho jméno ve spojitosti s tebou. JARVIS, to je ten program, mě ihned zalarmoval a ukázal mi tvůj rodný list. Tonyho podpis je přesně stejný jako byl v době tvého narození, nehledě na to, že se vyskytoval v Cambridge v čase, kdy jsi mohla být stvořena," znovu se odmlčí, a já hlasitě polknu. Ruce mám zpocené a zahalená strachem drtím sluchátko telefonu. „Ovšem, Tony nemá nejmenší tušení o tom, že něco takového podepisoval. Tonyho a tvé maminky obličejové proporce však odpovídají tomu, jak vypadáš ty, se stoprocentní přesností. JARVIS tedy vyhodnotil, že jsi Starkova dcera. Prosím, očekávej dnes letadlo v osm hodin večer na London Stansted. Bude tam na tebe někdo čekat, a v letadle se ještě provede DNA test, aby se to potvrdilo. Za chvíli pro tebe přijede taxík. Letty, vím, že to bylo moc informací najednou, ale prosím, snaž se zachovat klid."
„D-Dobře," vykoktám.
„Dej mi ještě toho strážníka," jemně mi poručí Pepper a já Martinésovi předám telefon. Mé nohy se nekontrolovatelně klepou. Hrdlo mám stažené tak těsně, že se mi zdá, jako by mě někdo škrtil. Dýchání je obtížné, a z každého nádechu se stává nemožný úkol. Moje mysl pomalu upadá do víru úzkosti, která drtí mé plíce. Tohle se nestalo, je to jen sen. Silně k sobě přivřu oči. Maminka žije a Tony Stark není můj otec. Roztřeseně se nadechnu. No tak, Letty. Vnímej své tělo. Bože, vem si mě, prosím. Nehty zaryji do svých dlaních, aby mě fyzická bolest dostala mezi svět živých a já si nepřála svou smrt. Co se to děje? Co jen budu dělat? Většinu času tady jsem nebyla schopna vnímat. Rozhovor s Pepper je v mlze, chování strážníka jsem přestala vnímat v momentě, kdy nalezl můj rodný list. Prudce zavrtím hlavou a vrátím se tak do reality.
„Nezapomeň, že hvězdy jen tak nevyhasnou," jsou poslední slova, která mi strážník řekne, než za mnou zavře dveře černého taxíku. Tak už vím, že hvězdy jen tak nevyhasnou, ale co nevím je to, jak jsem se vlastně do toho auta dostala. Nechápavě se rozhlédnu kolem sebe. Kožené sedačky sice lichotí mému pozadí, ale kdy sakra jsem sem došla?
„Slečno, připoutejte se, prosím," řekne řidič. Poplašeně kladně kývnu hlavou a ihned splním jeho prosbu.
„Pardon," špitnu. Opřu si hlavu o okýnko, zavřu oči a nehty si zaryji do svých stehen, které zakrývají černé tepláky. Často se mi stává, že má mysl prostě zmizí, a já funguji na autopilota. Nevím však proč se mi to děje. Možná nějaký lidský ochranný mechanismus? Nevím, psychologie mě nikdy nezajímala, na rozdíl od matematiky s fyzikou, ve kterých jsem vždycky vynikala.