My god (Loki)

6.

Flashback

New York

Pátek - 8. 6. 2012

„Nebudeš chodit do mé hlavní pracovny a hrabat mi tam do věcí," vyhlásí první pravidlo Tony s vážným výrazem.
„Nebudu," potvrdím.
„Nebudeš tu ničit nic drahého." Protočím očima a kladně kývnu hlavou. Proč bych to dělala?
„Ještě něco?" zamručím otráveně.
„Podplatil jsem pár lidí. Jsi hrdým občanem Spojených států amerických. Pohřeb tvé matky už proběhl. Je na stejném místě jako tví prarodiče. Není zpopelněná. Jídlo je v lednici. Číslo na mě máš. Nikdo by sem neměl přijít, a kdyby někdo přišel, tak tě před ním Jarvis varuje. Někam si zalezeš. Nechci, aby o tobě kdokoliv věděl. Mohlo by se naše tajemství dostat ven, a veřejnost by ti nedala pokoj." Teď vypadá jako starostlivý otec.
„Děkuju, můžu jít ven?" Chci vidět New York i z blízka. Stále stojím u okna a pozoruji lidi na ulicích. Přemýšlím u toho nad tím, čím si právě asi prochází a jaká je jejich budoucnost. Nevidím však jejich obličeje, jsou pro mě z té výšky tak malincí.
„Copak jsi neposlouchala? V žádném případě. Nepustím tě nikam samotnou."
„Proč ne? Nic neudělám. Jsem tu s tebou zavřená už tři dny."
„Máš v sobě moje geny. Jasně, že něco někde vyvedeš, Letty."
„Nejsem ti v ničem podobná," syknu nepříjemně, ale na tváři mám malý úsměv. Během těch pár dnů jsem si s Tonym hodně povídala. Není tak špatný, jak se zdá. Pořád však vůči němu cítím jakýsi odpor a nemůžu si k němu zcela najít cestu.
„Tvé vlasy dokonale odpovídají odstínu těch mých a stejně tak i barva tvých očí, nehledě na to, že tvoje ego přesahuje to moje. Nemůžu ani opomenout společné obličejové rysy," začne vyjmenovávat v čem všem jsem si vlastně podobní a mě tak znovu donutí otráveně protočit oči.
„Dobrý stačí. Chápu. Máš pro mě nějaký další věci, co nesmím dělat?" zarazím ho v monologu.
„Už se nesnaž vařit. Nejde ti to." Nemůžu za to, že jsou palačinky tak těžký a Jarvis prostě neumí popisovat postup receptu. Navíc ten bordel se v kuchyni udělal sám, neboť já rozhodně nepřevrhla plnou mísu nasmrádlého tekutého těsta.
„A dál?" zeptám se. Po těch několika dnech tady jsem si všimla, že má Tony rád svůj klid, který mu dost často narušuji. I přestože jsem měla snahu zůstat celý den v pokoji mi zvědavost nedala a já sama vyhledala přítomnost svého otce, abych ho více poznala. Hlavně jsem tak utíkala od všech těch negativních myšlenek, které má hlava vymýšlí.
„Neutíkej odtud," řekne prosebně. V jeho hlase zazní jakási něha, ale Tonyho tvář zůstává chladná. „Neuteču. Nemám proč. Je tu teplo," povím popravdě.
„Fajn."
„Fajn," zopakuji po něm a obývákem zavládne trapné ticho. Napjatě sedím na gauči v tureckém sedu mezitím, co na mě Tony mlčky hledí.
„Tak já ehm půjdu. Zatím, Letty," řekne a rychle odejde. Jakmile uslyším cinknutí výtahu se otočím, abych viděla, jak Stark odchází. Jakmile se za ním kovové dveře zavřou vyskočím z křesla rozhodnuta tady všechno prozkoumat.

End of flashback

Neděle - 10. 6. 2012
12:00

Rychle zamrkám, abych vyhnala bolestivou vzpomínku z hlavy a stáhnu si níž černou dlouhou značkovou mikinu ke kolenům, protože nesnáším ten pocit srolovaného oblečení na lidské postavě. Stark nechal jednoho ze svých zaměstnanců, aby mi nakoupil oblečení, protože mu strašně vadilo mé staré oblečení. Samozřejmě mi i pořídil nejméně deset párů bot. Nebudu lhát, jsem mu za to vděčná. Je fajn na sobě mít něco nového. Od prvního dne, kdy jsem ho potkala mám pocit, že se hodně změnil. Zajímám ho. Snaží se mě poznat. Po tom, co si předevčírem zařídil své osobní záležitosti, nám k večeři připravil velice dobré špagety a pustil ve svém luxusním domácím kině všechny díly Harryho Pottera. Včera ráno se mě i ptal na to, jaké to bylo, když jsem vyrůstala. Chtěl vědět úplně každý detail mého života. Z nějakého mně neznámého důvodu jsem mu vyklopila celý můj dosavadní život. Chvílemi byly vidět slzy v jeho modrých očích, které se tak podobají těm mým. Celý den pak strávil se mnou hraním videoher, což byla fakt zábava. Naučit se ovládání herního ovladače nebylo těžké, ale brzy mě z obrazovky začaly bolet oči. Do teď chvílemi vidím dvojitě, hlavně pokud koukám z okna a pozoruji lidi na ulici. Jarvis řekl, že to určitě není z hraní videoher, ale od té doby, co jsem s Tonym hrála se můj zrak zhoršil. Svedu to tedy na to.
„Jarvisi, kde je šroubovák?" zeptám se umělé inteligence, když se kolem sebe začnu rozhlížet po červeném náčiní.
„Na rohu stolu vlevo od tebe," odpoví mi a já s vděčností poděkuji. Rychle po nástroji sáhnu a kleknu si před železný Tonyho oblek. Mám jeho výslovné svolení, že s tím může dělat, co mě napadne. V mé hlavě existuje taková teorie, že mi to povolil jen proto, aby mě otestoval. Včera večer mi totiž ve své hlavní pracovně ukázal nějaké plánky obleku, které navrhl, a vysvětloval mi, co jak funguje. Poměrně rychle jsem to pochopila. Ručně dotáhnu poslední šroubek než se přesunu k ovladači, který jsem k tomu vyrobila. Tenhle oblek je starý Starkovo prototyp, který není schopný v sobě mít postavu člověka nebo ho, jakkoliv ochránit. Rychle si povytáhnu rukávy od mikiny a pustím se do mačkání obrazovky. Na dotykové obrazovce ovladače rozkliknu aplikaci personalizace. S tímhle mi už musel pomáhat Jarvis. Bez něj bych žádnou aplikaci nebyla schopna vytvořit. Na displeji se objevují možnosti, jak mohu upravit stahování a rozšiřování obleku, barvu a teplotu. Pomocí intuitivních gest a dotyků posouvám prsty po obrazovce, abych přesně nastavila, jak chci, aby se oblek přizpůsobil. Červená barva zesvětlá a zlatou vystřídá stříbrná. Výběr barev je příšerný, ale nedokážu to změnit na jiné barevné rozlišení. Ovšem oblek se zmenší a zúží o pár centimetrů. Tomu říkám pokrok. Jsem Tonymu vděčná za to, že mi povolil využívat jeho vedlejší technickou místnost s obleky. Můžu tak zahánět negativní myšlenky, které se mi v hlavě tvoří. Nedovolím tak smutku mě zcela pohltit.
„A bum!" vykřiknu a zmáčknu další tlačítko na telefonu. Kolem prototypu se objeví další obleky.
„Hologram, baby," povím pyšně.
„Úspěšnost je stoprocentní," sdělí mi po vyhotovení analýzy Jarvis. Ani jeden z hologramů neprosvítá a neproblikává. Dokonale drží svůj tvar. Člověk by si tak myslel, že těch obleků je tady deset. Položím ovladač na stůl a připnu na své předloktí široký černý kovový náramek, který mi začíná u zápěstí a končí před loktem. Pomocí něj můžu oblek taktéž ovládat. Zmáčknu na něm program, který prototypu dovolí kopírovat mé pohyby. Se zvědavostí pohnu levou rukou. Oblek po mně gesto zopakuje, stejně tak to udělají i hologramy, které však pohyby jen zrcadlí a hnou díky tomu pravou rukou.
„Já to dokázala!" nadšeně vykřiknu. „Jarve, kdy dorazí Tony domů?" těším se až mu to předvedu. Snad na mě bude hrdý.
„Očekávám, že pan Stark dorazí kolem sedmé hodiny večerní," odpoví mi.
„Bezva, pojďme to tedy ještě zdokonalit." Tony musí vidět, že jsem hodna jeho uznání. Nejsem žádná přítěž. Rychle se přemístím zpátky k obleku, abych mu vytvořila komunikátor. Chci, aby tohle byl bojový oblek s lidským hlasem. Bude to skvělá zbraň pro boj s nepřáteli. Třeba ho pak budu moct posílat do ruchu New Yorku, kde bude zachraňovat slabé.
„Letty, zůstaň v pracovně. V budově jsou lidé," vyruší mě, po několika hodinách práce, Jarvis a já nechápavě zakloním hlavu ke stropu.
„Co?" se slovy zaklapnu masku obleku.
„Kdo je tu?"
„Tato informace je tajná. Nemohu ti ji sdělit," od té doby, co mi tyká, mi přijde pěkně přidrzlý.
„Je to někdo ze SHIELDu?" Tony se mi matně zmínil o tom, kde teď tráví čas.
„Tato informace je tajná," zopakuje, načež protočím očima. Rozejdu se ke skleněným dveřím, abych odtud odešla a sama se podívala kdo přišel, ale Jarvis je díky své technologii přede mnou zavře.
„No tak!" frustrovaně vydechnu.
„Nemohu tě pustit ven. Jsou to pravidla pana Starka," vysvětlí mi. Frustrovaně vydechnu a posadím se na stoličku. Z nudy se na ní několikrát otočím.
„Budeš moc skrz ten oblek mluvit?" zeptám se po chvíli ticha.
„Pokud hlasový komunikátor bude fungovat, tak ano."
„Dám ti tělo, Jarvisi a pak spolu budeme moc jít na kafe." Jarvis se stal mým věrným společníkem. Tráví se mnou mé ubrečené noci, kdy na mě mluví, abych zahnala slzy smutku. Teď bude mít tělo a já se ho budu moci dotknout.
„Nejsem si jist, zda by s tímto pan Stark souhlasil."
„No tak se ho raději ptát nebudeme," odpovím mu s menším úsměvem ve tváři.
„Jarve, pusť mě ven, prosím," řeknu po chvíli.
„Nemohu," odpoví. Frustrovaně vydechnu, seskočím ze stoličky a rozejdu se ke dveřím. Než sáhnu na kliku tak si poupravím svůj rozcuchaný drdol, aby mi vlasy nelezly do obličeje. Z kapsy vytáhnu malý šroubovák připravená zničit zámek, než se sama zarazím. Tohle je špatný nápad. Tony by mi to neodpustil. Nic tu nerozbiju.
„Letty, je důležité, abys tu zůstala," upozorní mě Jarivs, ale já nemůžu. Něco mě nutí odtud odejit. Můj pohled se opět rozmaže, a já si promnu oči v zoufalém pokusu zbavit se toho rozmazaného vidění, ale nepomůže to. Několikrát zamrkám ve snaze si tak pomoci, ale nic.
„Jarvisi," zakňourám. Kolena se mi podlomí, a já dopadnu na tvrdou podlahu. Hlava se mi točí a svaly v celém těle mě pálí.
„Jarvisi, pusť mě ven!" s křikem narazím do studeného skla. Nemohu dýchat, a všechno kolem se zahalí do tmy. Brzy na to mě opustí i sluch. Úzkost ovládne mé tělo.
„Jarvisi!" zoufale zakřičím. Neslyším vlastní hlas, všechno kolem je němé. Dlaněmi nahmatám studené sklo, a začnu do něj bezmocně bušit.
„Pomoc!" snažím se vydávat zvuky, které já sama neslyším.
„Tati!" hlasitý vzlyk unikne mými rty, a mé tělo se zhroutí na studenou podlahu.