My god (Loki)

7.

Prudce se posadím a rozhlédnu se kolem sebe. Pohled mám stále rozmazaný, ale aspoň slyším. Nejsem schopna rozeznat postavy stojící přede mnou. Kde se tu vzalo tolik lidí? Proč jsou tady?
„Holčičko, co se děje?" uslyším vedle sebe hlas otce.
„Nic nevidím, já nic nevidím!" vyplašeně vykřiknu. Vyděšeně se kolem sebe rozhlédnu, ale nejsem schopna na nic zaostřit. Příjemný materiál, na kterým sedím, mě vede k myšlence, že jsem v obýváku, a to jediné mě uklidní. Jsem stále doma. Tony se ke mně ihned nakloní, snažíc se mě uklidnit pomocí hlazení mých zad. Jeho dotek sice zklidní můj zrychlený dech, ale pocit úzkosti přetrvá.
„Jsi v bezpečí. Jarvis řekl, že s tvým zrakem není nic špatného." Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
„Jsi v bezpečí," zopakuje. „Musí to být psychický," poví cizí hlas a já tím směrem pootočím hlavu. Můj zrak se pomalu začne vyjasňovat a mě na pár vteřin zasáhne silné světlo, které způsobí nepříjemný mrazivý pocit v mém těle. Kudrnatý tmavovlasý muž s brýlemi na mě zvědavě zírá. Jeho tělo je obklopenou indigovou barvou. Proč tak září?
„Letty?" osloví mě otec a já k němu přesměruji svou pozornost. Stejně tak jako kudrnatý muž je obklopen září, až na to, že ta jeho je tmavě fialová.
„Co se děje?" nechápu. Mlčky si prohlédnu zbytek přihlížejících. Žena naproti mně je obklopena oranžovou barvou, světlovlasí muž vedle ní má naopak zelenou.
„Něco se ti stalo v technické místnosti, našli jsme tě ležet na zemi, křičela jsi," sdělí mi otec, co se stalo a já tak odtrhnu pohled od bruneta.
„Můj sluch zmizel. Zrak taky," tiše odpovím, dívajíc se otcovi do očí.
„Sluch se ti vrátil předpokládám."
„Ano, už i vidím, ale všichni záříte."
„Jak to myslíš?"
„Kolem vás je světlo, každý máte jinou barvu, Tony," odmlčím se, „je to jako kdybych viděla vaše aury," dořeknu. Stark se na mě podívá s mírným úsměvem, zatímco kolem něj stále září fialové světlo.
„Aury? To zní dost ezotericky," poví pobaveně. Jen kladně kývnu hlavou. Nevím, jak jinak bych to popsala.
„Nebolí tě hlava?"
„Kdo jste?" ignoruji otázku tázajícího.
„Doctor Bruce Banner," představí se mi a natáhne ke mně ruku. Jemně mu jí stisknu a mou páteří projede mrazivý pocit strachu, když si vybavím obrovskou zelenou bytost, kterou jsem zahlédla ve Starkovo archivech, ke kterým mi dal přístup. Ve zkratce to byly jen stažená videa z televizních zpráv. Rychle jeho ruku pustím a vyskočím z křesla s nedůvěřivým pocitem. Hulk v tu chvíli vystoupí z jeho těla. Vyděšeně zalapám po dechu. Prosím, ať je tohle jen sen.
„Holčičko, co se děje?" nechápe můj otec.
„H-Hulk," odpovím, drze na něj ukážu prstem.
„Tohle je od tebe neslušné, Letty," vynadá mi Tony. Mé tělo se klepe pod návalem strachu. Proč nikdo nic nedělá? Všichni na mě jen zmateně hledí, zatímco já přemýšlím kudy uteču. Intuice mě však donutí stát na místě a udělat krok k zelené příšeře. Hulk v tu chvíli zmizí společně s aurami. Nechápavě si ruku vsunu do vlasů a zatahám za jejich kořínky.
„Mám to pod kontrolou, Hulk v nejbližší době nepůjde ven," ubezpečí mě doktor. Jeho výraz tváře je posmutnělí. Způsobila jsem to já?
„Ale on tady teď byl," frustrovaně vydechnu. To si toho nikdo nevšiml?
„Je na drogách?" položí zrzka Tonymu otázku. Prosím?!
„Ne," spěšně jí odpoví. Kdy bych to stihla? Jsem stále zavřená pod dohledem Jarvise.
„Letty, sedni si a vysvětli mi co se děje," promluví na mě táta. S radostí ho poslechnu. Moje nohy by už dlouho neunesly tu tíhu stresu, která ve mně je.
„Já nevím, co se děje. Něco kolem vás svítilo a teď to zmizelo stejně jako Hulk. Stál za doktorem Bannerem," spěšně mu vysvětlím.
„To musela být nějaká halucinace. Když tu jsem já není tu Hulk a naopak," přemýšlí nahlas Bruce. Co když trpím nějakou psychózou? Třeba schizofrenii?
„Už pár dní má problémy se zrakem," sdělí mu Tony.
„Něco je se mnou špatně," povím.
„Možná je to jen smutek, Letty. Ztratila jsi matku, truchlíš," ujišťuje mě Stark, ale já nesouhlasně zavrtím hlavou.
„Cítím to, něco je jinak." Od toho dne, co jsem se psychicky zhroutila v koupelně mám výpadky paměti, moje tělo je neustále v pozoru a teď k tomu mám problémy se zrakem a sluchem. Určitě to má s tím něco společného. Musí. Nedokáži si to jinak vysvětlit.
„Holčičko," špitne otec a vtáhne si mě do pevného objetí, kde na chvíli naleznu pocit bezpečí.
„Jarvis monitoruje tvoje tělo, nic s tebou není špatně, holčičko. Jsi zdravá," jemným hlasem mě Tony utěšuje, ale já mu jeho slova nejsem schopna věřit. Moje mysl je zrádná a nutí mě vidět věci, které nejsou reálné. Něco se mnou musí být jinak.
„Tony mi řekl, co se ti stalo. Vidiny můžou být známkou vysoké hladiny stresu. Tvoje tělo potřebuje truchlit, potřebuje odpočinout," promluví na mě žena, která se následně posadí vedle mě.
„Takže mám trpět kvůli stresu?" zeptám se s nádechem ironie, ale ve skutečnosti jsem plná frustrace. „Proč to prostě nemůže být normální? Proč moje tělo a mysl musí hrát takové hry?" naštvaně jí položím otázky. Mezi obočím se mi vytvoří vrásky od mračení.
„Protože truchlíš," s klidem odpoví. Roztomilým úsměvem mě ujišťuje, že všechno bude v pořádku.
„Já už nechci truchlit!" odseknu a postavím se. V tu chvíli se mé tělo na pár vteřin barevně rozzáří. Je to jen mžitka sekundy, ale i tak to přítomní zaregistrují. Zrzka na mě hledí s nebezpečným pohledem, jako kdyby byla připravená na mě každou chvíli zaútočit.
„Jarvisi, co to bylo?" ihned položí stroji otázku, Tony.
„Odpověď je neznámá, pane Starku. Doporučuji okamžitě provést sken těla," ozve se strohý hlas umělé inteligence. Má hlava se začne naplňovat pulsující bolestí, jako by tisíce jehel probodávalo moje myšlenky. Zatnu zuby, snažíc se potlačit bolest, ale najednou se mé tělo znovu zhroutí na zem. Tentokrát mě před tvrdým pádem ochrání silné ruce mladě vypadajícího muže. Tělem mi projede silná křeč, než se ponořím do temnoty.