My god (Loki)

13.

Středa - 20. 6. 2012
6:30

S největší nenávistí, co v sobě najdu bouchnu do budíku na nočním stolku. Jak já ten krám nesnáším. Odhodím ze sebe peřinu a položím svá chodidla na studenou podlahu malého pokoje. Na chvíli složím hlavu do dlaní. Jak já bych spala! Hlasitě zakňučím, než se postavím. Nejsem ranní člověk. Nejraději bych vždycky vyspávala až do oběda. I v Anglii jsem měla potíže se vstáním. Jsem spíš noční tvor.
„Ano!" křiknu, když kdosi zaklepe na mé dveře. Ty se po chvilce otevřou.
„Už jsem vzhůru," povím nepříjemně. Skoro každé ráno mě sem přišel někdo zkontrolovat, jestli jsem už vzhůru nebo ne. Přijdu si jako malé dítě, které musí být neustále hlídané. Je to tak otravné.
„To vidím. Jdu ti jen popřát štěstí a dovést tě do sálu," poví zrzka. Drze protočím očima. Ze skříně si vyndám černou sportovní kombinézu a zalezu si do koupelny, kde spáchám ranní hygienu. Nezapomenu však za sebou řádně třísknout dveřmi.

Natasha mě doprovází dlouhou chodbou, která vede k tréninkovému sálu. Jsem si jistá, že ty bojové zkoušky zvládnu bez jakéhokoliv zádrhelu. Za ten týden jsem se toho stihla naučit víc jak člověk zvládne za deset let. U každého tréninku jsem měla pocit jako kdybych v minulosti tohle už dělala a má svalová paměť se jen probouzela.
„Jsi nervózní?" zeptá se mě Natasha. Zrzavé vlasy jí spadají kolem obličeje. Ta barva dokonale podtrhuje její obličej.
„Ne," odpovím popravdě. Nevím, zda za mě mluví moje ego nebo jsem opravdu tak dobrá jak si myslím.
„Dobře, ale pamatuj, klidná mysl je tvůj nejlepší spojenec v boji," připomene mi. Přikývnu na souhlas. Díky intenzivním tréninkům jsem neměla čas ponořit se do svých nejistot a mám tak pocit, že mé schopnosti jsou pod kontrolou. Pouze noční můry mi přinášejí občasné výzvy, kdy se probudím s tím, že mé ruce září zeleně. Zpočátku jsem to nechtěla nikomu říct, ale nakonec jsem své tajemství svěřila doktoru Bannerovi. Je mi jasné, že to hned nahlásil Furymu, ale co už.
„Budu bojovat s tebou?" zeptám se Natashi, zvědavě jí hledíc do očí, zatímco stojíme před vstupem.
„Ne, chtěla jsem tě jen podpořit," poví mile. Jemně mi stiskne rameno.
„Musím jít teď něco zařídit. Jakmile se vrátím, tak to společně oslavíme, ano? Věřím ti." Vřele se na mě usměju. Kladně pokývám hlavou.
„Uvidím pak Tonyho, když to zvládnu?" Neviděla jsem tátu celý týden. Agentka překvapeně pootevře rty.
„On... on za tebou ještě nepřišel?" zní zmateně.
„Neviděla jsem ho od té doby, co jsem sem přišla," odpovím smutně. Zklamala jsem ho snad?
„Promluvím si s ním," slíbí mi. Natasha mě před svým odchodem obejme a já sama vkročím do tělocvičny, kde už stojí vysoký svalnatý muž bez vlasů s přísným výrazem ve tváří. Zamračím se. Co to je? Hlasitě si odkašlu.
„Uhm... to už to začíná?" nervózně se ho zeptám. Tikavě se rozhlédnu po místnosti. Jsme tu jen my a obří černá žíněnka, na které stojíme. Muž přede mnou mi neodpoví. Pouze mě mlčky sleduje. Nechci útočit první. Pocit trapnosti poleje mé tělo. Nepříjemně se nad tím oklepu.
„Jsem Letty," představím se. Udělám k muži menší krok dopředu. V tu chvíli, co se pohnu se rozeběhne mým směrem. Vyděšeně vykulím oči. Mám pocit, že z mé mysli v tuhle chvíli vypadl jakýkoliv trénink. Automaticky dám ruce před sebe a použiji obrané manévry. Po nějaké době, kdy se muž snaží udeřit má citlivý místa zaútočím zpět. Provedu výskok a vykopnu nohu směrem k hlavě instruktora. Ten se tomu však s lehkostí vyhne. Chytne mě za zápěstí a otočí mě kolem své osy a srazí mě tak na zem. Au! Rychle se na zemi převalím a vyskočím. Boj není jen o fyzické síle, musíš číst pohyby soupeře, předvídat jeho pohyby! Natashi slova mi proletí hlavou a já znovu zaútočím. Cosi ve mně se změní a mé tělo převezme autopilot. Srazím instruktora na zem, pokračuji v útoku. Pohybuji se s grácií a přesností v úderech. Mé údery jsou nemilosrdné. Vidím každý pohyb svého instruktora dopředu a vždy jeho pokusy o mou porážku zablokuji. Mám pocit jako bych ani nedýchala. Silně mužem udeřím do břicha a následně vykopnu. Jeho tělo dopadne, s hlasitou ránou, na zem, ale ani to mě nezastaví. Bezmyšlenkovitě mu dál uštědřuji rány. Mé ruce znovu začnou zářit zlatavou barvou a já v tu chvíli na mých zádech ucítím silný elektrický náboj a svět přede mnou zčerná.