My god (Loki)

26.

Prudce se posadím na posteli, srdce mi bije jako o závod. Rychle dýchám, jako bych zrovna uběhla maraton. Rozhlédnu se kolem sebe, a mé oči spatří starostlivě hledícího Lokiho. Jeho obličej je plný úlevy, ale zdá se unavený, jako by na svých bedrech nesl nevyčíslitelnou tíhu. Moje oči se zaplní slzami. Tolik bolesti vidím v jeho tváři. Tolik bolesti v jeho očích. Tolik bolesti v jeho duši. Všechny ty vzpomínky. Všechno to utrpení. Vidím to. Cítím to.
„Letty," tiše vysloví mé jméno a obejme mě. Jeho hlas zní jako nářek ducha utopeného ve vlastním trápení. A já ho chápu. V rukách zmáčknu látku jeho obleku, když mě obejme. Mé vzlyky naplní místnost. Tak strašně to bolí. Jak může s takovou bolestí ještě dýchat, ještě žít?
„Co se stalo?" zeptá se mě, když konečně můj pláč ustane. Bolest pomalu začala ustupovat. Rae mě před tímhle varoval. Má empatie se znásobí, a mým úkolem bude se jí naučit ovládat, abych na sebe nevědomky nepřejímala bolest jiných. Loki se odtáhne čímž zapříčiní pocit prázdnoty. Jeho tělo mi dodávalo pocit bezpečí.
„J-Já... to ti nemůžu říct," vykoktám, ale slova mi zůstanou zaseknutá v krku. Něco mi brání v tom mu všechno povykládat. Roztřeseně vydechnu.
„Proč?" naléhavě se mě zeptá. Uhnu pohledem, zmatek a nejistota se v mé mysli bouří. Už se nadechuju, že mu aspoň vysvětlím, že vím, že je jen loutkou té temné postavy, ale najednou mě udeří neskutečná bolest, která mi okamžitě vyrazí dech. Bohova ruka mě něžně poplácá po zádech, jako kdyby mi to snad mělo pomoct dýchat.
„Dýchej!" rozkáže mi. Silně mnou zatřese. S beznadějí v očích se na něj podívám, když se prudce nadechnu. V uších se mi rozezní spousta, mluvících přes sebe, jejich hlas je zmatený a chaotický.
„Stop!" vykřiknu zoufale, marně se snažíc utišit chaotický zvuk v mých uších. Prsty si zapletu do vlasů a silně za ně zatáhnu, jako kdyby mi to snad mělo pomoc. Pohled mám už dávno zamlžený slzami. V mé hlavě to nepříjemně pulzuje. Mám pocit, že se rozskočí.
„Stop!" opakuji, ale hlasy neustále proudí dál, nevnímajíc mé prosby. Slzy znovu začínají stékat po mé tváři, zanechávajíc na nich stopu beznaděje a zoufalství. „Zastav to, prosím!" zvolám s pohledem obráceným na mého únosce, snažíc se soustředíc na jeho obličej v domnění, že ty hlasy ztichnou. Rae mi řekl, že mým úkolem je provázet mrtvé, protože život neexistuje bez smrti, ale zapomněl mi říct, jak moc to bude bolet.
„Dívej se na mě," poručí mi Loki, který pevně tiskne mé dlaně ve svých a upírá na mě svůj starostlivý pohled. Zpočátku se mi zdá, že mou bolest jenom zesiluje, jako kdyby se snad víc šířila jeho dotykem. Cítím, jak se moje srdce svírá bolestí a strachem, jak se každý nerv v mé kůži zdá být napnutý k prasknutí. Jeho slova pronikají skrz tu bolest, až se mi zdá, že jsou součástí mých vlastních myšlenek. Ale pak, postupně, zpomalují a jeho hlas se stává centrem mého vnímání. Bolest ustupuje, až zůstane jen slabá stopa toho, co předtím bylo tak útrpné. Pohledy, které si vyměňujeme, jsou plné vzájemného porozumění, jako by náš spojený boj proti bolesti posílil i naše pouto. Tváře mám mokré od slz, a oči oteklé z pláče. Jemně Lokimu stisknut ruku.
„Šikovná," pochválí mě s malým úsměvem na tváři. S lehkým úsměvem posmrknu, než se ho pustím. Ty hlasy jsou pryč. Kdo si jen pomyslel, že můj únosce bude ten, kdo mě dokáže uklidnit.
„Moje tělo se mění," povím tiše.
„Jak?" Na chvíli uhnu pohledem. Nedokážu se tak dlouho koukat do jeho smaragdových očích plné bolesti, které teď hoří zvědavostí.
„Osud si mě vybral, abych chránila ostatní," povím s výsměšným podtónem. Proč by si někdo vybíral právě mě? Jsem k ničemu. Jediná zajímavá věc na mně je, že jsem dcera Iron Mana. „Pomalu budu získávat nové schopnosti, ale nemůžu ti toho moc říct, jinak budu potrestána. Ačkoliv bych teda měla mít ultimátní moc, cítím se omezovaná jako nikdy předtím. Jo a taky slyším mrtvé, ale nevím, jak jim pomoci. Málem mi z nich praskla hlava. Můžu jen odpočítávat minuty, než je uslyším znovu. Nikdo mi neřekl, jak to mám zastavit. Je to jen na mně, abych na to přišla. A taky cítím... cítím to, co druzí. Jejich bolest hlavně teda. Nechápu proč, nedokážu se ani vyrovnat se svou vlastní, natož s cizí," zoufale mu ve zkratce vysvětlím, co se se mnou vlastně děje. Rae byl taky velice stručný. Lokiho tvář vypadá zmateně. Naprázdno pootevře své plné krásné rty. Neví, co mi má odpověď. Vždycky působil tak sebejistě, ale teď je z toho stejně vedle jak já.
„Já věděl, že nejsi jen člověk," poví nakonec. Na obličeji se mu začne rýsovat jeho typický úšklebek. Protočím očima.
„Nedělej to," zavrčí naštvaně. Chytne si mou bradu mezi své dva štíhlé dlouhé prsty. Jemně jí zmáčkne. Zorničky se mi v tu chvíli rozšíří, a jako vždy mé srdce zrychlí své bití. Tentokrát mi však tělem neprojede strach, ale touha. Touha po něm. Po mém bohu. Z mých rtů neunikne ani slůvku. Pečlivě studuji jeho unavenou tvář. Mám pocit jako by se v něm teď odehrávala bitva. Možná bych mohla zkusit své nové schopnosti a nahlédnout do něj. Rychle položím svou ruku na jeho předloktí. Loki poplašeně pustí můj obličej, jeho oči zmateně tikají mezi mnou a mou rukou na jeho paži. Vcítit se však do něj nedokážu. Možná kdybych cítila jeho kůži, tak by to šlo. Hbitě se vyhoupnu, na posteli, na svá kolena. Dlaň položím na bledou tvář svého únosce. Zavřu oči, abych se mohla lépe soustředit. Pod prsty cítím jeho tep. To je odporný. Mám z toho mrazivky.
„Co to děláš?" špitne zmateně, ale ani o krok neuhne.
„Pšš," odseknu.
„Přestaň se mi šťourat v hlavě!" poví tak hlasitě, že sebou polekaně cuknu. Bolestně chytí mé zápěstí do ruky a trhne mým tělem, abych od něj byla, co nejdále. Bůh mě propaluje naštvaným výrazem. Byla jsem tak blízko. Teda, myslím.
„Vím, že s ním bojuješ," vyhrknu bez jediného přemýšlení nad tím, zda to pro mě bude mít negativní následky či ne. Ale co už. Mám ho přeci zachránit.
„Nevím, o čem to mluvíš," poví vztekle, a mně v tu chvíli pohltí stejná emoce, která je mířená na mě. Kupodivu však nepodlehnu touze si jednu vrazit, a místo toho prudce vydechnu snažíc se to držet pod pokličkou. Tohle cítí Loki ne já. Jsem v pořádku.
„Omlouvám se," řeknu rychle. Chtěla bych se s ním teď začít hádat, ale musím na něj pomalu. Vztek mě přitom uvědomění opustí, proto aby jej nahradil klid a mír. Jemně se na naštvaného boha pousměju, představující si, jak k němu proudí vlny klidu a harmonie, které překonávají každý nával zlosti. Únoscova tvář se pomalu uvolní. To je ono. Zachráním ho.