My god (Loki)

3.

5. 6. 2012
New York
14:00

Jemně se dotknu rány na mém předloktí, kam mě bodla sympatická bruneta, která mi v soukromém tryskáči odebírala krev. Skoro jsem přitom odběru omdlela, ale zvládla jsem to ustát jako hrdina.
„Letty?" ozve se za mnou příjemný ženský hlas, který mi je povědomí, a já se za ním otočím. Jakmile spatřím drobnou blondýnku v upnutém bílém dámském obleku, okamžitě vstanu z pohodlného béžového křesla umístěného v soukromém salónku na letišti. Před hodinou mě sem dovedla vysoká letuška, která mě zde usadila a hodila přede mě nějaké časopisy a donesla mi vodu.  V životě jsem nezažila tolik luxusu jako dneska. Vnitřek tryskáče byl sladěn do bílo-černé barvy. Kromě draze vypadajících stolů s alkoholem byla vzadu vestavěná laboratoř, kde nějaký postarší muž zkoumal mou krev. Stark už jistě musí vědět, zda jsme příbuzní nebo ne.
„Ano?" odpovím jí nakřáplým hlasem. Jsem vyčerpaná. Snažila jsem se v tom tryskáči usnout, ale ani jeho pohodlné černé kožené sedačky a tichý šum motorů mě k tomu nepřesvědčily. Každý pokus o spánek byl přerušen vzpomínkami na mou maminku, které mě pronásledovaly jako stíny.
„Jmenuji se Pepper a vezmu tě domů," mile na mě promluví. Její slova mě nijak nezahřejí, spíše ve mně vyvolají touhu začít křiče. Tahle země není můj domov. Nevydám však ze sebe ani hlásku, pouze se ohnu pro svou starou tašku, kterou jsem měla i na policejní stanici, a rozejdu se k Pepper.
„Jaký byl let?" její tón hlasu je tak jemný, starostlivý. Mě však pohlcují pocity smutku, které bojují o nadvládu se vztekem a nemám ani pomyšlení nad konverzaci s ní. Nakonec mě však přemůže zvědavost, co ve mně dřímá celou cestu.
„Máte ty výsledky krve? Je Tony... jsem jeho dcera?" zeptám se ženy s nic neříkajíc výrazem. Pepper kladně zakývá hlavou.
„Ano, pojďme teď prosím pryč, ať si můžeme promluvit v soukromí," s úsměvem mi odpoví. Mlčky s ní souhlasím pomocí gesta, a společně s ní se rozejdu z letištního VIP salonku. Mám pocit, že celý můj svět je na pokraji zhroucení, a já nejsem schopná pochopit to, co se právě děje.
„Tvoje DNA se shoduje s DNA Tonyho, nehledě na vaše podobné rysy obličeje, je jasné, že jsi jeho dcera. Ovšem ani jeden z nás neví, proč si nepamatuje, že podepisoval tvůj rodný list," znovu na mě promluví, když se připoutám pásem v červeném Porshe, jehož sedačky jsou potažené zvířecí kůží stejně jako byly ty v tryskáči. Jak je možné, že někdo má tolik peněz, zatímco jiní umírají hlady? Kde je ta rovnováha v tomhle extrému?
„Necháte si mě?" tázavě se na ní podívám. Jestli mám skončit v dětském domově, tak v něm raději budu v Anglii. Nedokážu pochopit, že o mém vlastním osudu nejvíce může rozhodnout někdo, kdo mě v životě neviděl. Žaludek mám stáhnutí úzkostí, která nutí můj mozek chtít objímat záchod. Po cestě sem jsem už tolikrát zvracela kvůli všem těm bolestivým pocitům, které mám v těle. Kvůli tomu strachu z neznáma.
„Samozřejmě, že ano, Letty," ujistí mě pevným hlasem, a já jen mlčky přikývnu. Opřu svou hlavu o chladné okýnko auta, které jede až nepřirozeně rychle. Snad je Pepper dobrá řidička, i když by mi asi ani teď nevadilo zemřít.
Mou mysl zahalí spousta otázek. Existuje něco po životě? Lidé mají tolik teorií, ale co z toho je pravda? Kde je má maminka? Je v bezpečí? Je se svými rodiči? Dohlíží na mě? V krku se mi vytvoří knedlík a já silně zaryji nehty do svých stehen, abych tak zabránila slzám, které se derou z mých očí kvůli těm úmorným myšlenkám. Cítím, jak mě obklopuje tma a beznaděj. Život se mi zdá jako nekonečná série ztrát a bolesti, a já se ptám, proč vlastně existujeme, když všechno kolem nás může být tak kruté.
„Jsme tu," vytrhne mě Pepper hlas z přemýšlení. Vylezu z auta se svou taškou rozhlížejíc se kolem sebe. Jsme v garáži, kde stojí spousta drahých moderních aut různé barvy.
„To všechno je Vaše a Tonyho?" překvapeně se podívám na vysokou blondýnku, která obešla Porshe a postavila se vedle mě.
„Oh, tykej mi, drahoušku. Ta auta jsou převážně Tonyho. Má v tom koníček," ihned mi odpoví.
„Pojď, určitě jsi už unavená. Musíš si odpočinout," žena mě pobídne a společně se rozejdeme k výtahu. Pomalu za ní jdu se sklopenými rameny. Mám strach. Co, když mě Tony ihned odmítne? Chci ho vůbec poznat? Ve chvílích ticha se ve mně mísí nervozita a nejistota o tom, co mě čeká.