My god (Loki)

25.

Moje srdce začíná bít rychleji, tímhle tempem brzy dostanu infarkt. Cítím, jak má kůže začíná příjemně hřát. Je to jako sedět na slunci a pociťovat teplé sluneční paprsky. Pomalu zavřu oči nechajíc se unášet tím příjemným pocitem.
„Letty!" vykřikne Loki, ale jeho hlas zní daleko a zkresleně. Vzápětí cítím, jak se moje tělo začíná rozpínat, jako by se stávalo větším, ale ne na fyzické úrovni. Je tohle ta proměna? Není to příliš brzy? Zelená záře kolem mě zesiluje a já cítím, jako bych se propadla do něčeho mimo čas a prostor. Můj dosavadní život mizí ve stínech nového pocitu, který se zdá být mou novou součástí, ale něco ve mně s tím bojuje. Nechci být ovládána starověkým řádem. Nechci být služkou osudu. Prudce otevřu oči, ale kolem mě nic není krom té hloupé temnoty, která se pomalu stává mým domovem. Přijdu si jak zaseknutá gramofonová deska. Vše se opakuje kolem a kolem dokola.
„Rae!" křiknu do tmy. Pomalým krokem se vydám do útrob temnoty dál. Našlapuji pomalu, mám strach, že se zde objeví nějaká překážka, která mi akorát ublíží. Tentokrát nepociťuji žádný klid, ale nepopsatelnou úzkost, ze které mi je na zvracení.
„Rae!" zakřičím znovu. Můj dech je těžký a nepravidelný, zatímco se snažím udržet svou rostoucí paniku pod kontrolou.
„Rae, prosím!" hlas mám naplněný zoufalstvím. Tohle je ta cena za to, že jsem jen pomyslela na to, že nechci být něčí loutkou?
„Ano," odpoví mi mužský hlas a prázdný prostor naplní světlo. Můj průvodce stojí naproti mně s naštvaným výrazem.
„Proč?" zeptám se ho s náznakem sklíčenosti ve svém hlasu.
„Tvým úkolem je se stát vyšší bytostí a ty to odmítáš kvůli sobeckým důvodům, Letty. Pravidla nebyla vytvořena z nudy, ale pro řád, který je důležitý dodržovat, aby mohla existovat rovnováha."
„Takže až se mě pokusí někdo příště zabít, tak se mám jako nechat?!" povím naštvaně. Úzkost vystřídá vztek, který začne proudit mým tělem.
„Není bytost, co by se ti byla schopna vyrovnat. Magie tvých předchůdkyň je stále s tebou a chrání tě, dokud zcela nepřijmeš svůj osud. Nezemřeš, dokud nepřijde tvůj čas." Překvapeně hledím na jeho už klidný obličej.
„Co když jejich pravidla nepřijmu? Nechci být něčím, co jsem si nevybrala. Nemůžeš mi jen tak do rukou vložit zodpovědnost za celý vesmír!" vykřiknu. Jsem na tohle moc labilní.
„Všechny tyhle pocity zmizí v momentě, kdy se pravidlům podvolíš. Ženy s tvou schopností jsou nazývány Matkami, ve svém světě si mohla zaslechnout název Matka Země. Každá žena, která přijala tuto úlohu už nikdy necítila úzkosti, co cítíš ty. Veškeré negativní emoce opadly," Raeův hlas zní klidně, ale zároveň důrazně, když mi vysvětluje, co znamená přijmout svou úlohu jako Matka.
Jeho slova mě znejistí, ale zároveň mě utvrzují v mé rozhodnosti.
„Nechci být robot," odseknu rozhodně. Nesnáším ani pomyšlení na to, že bych byla bez svobodné vůle a lidských emocí. Rae si frustrovaně povzdechne. Chytne se za kořen nosu. Nejspíš už neví, co se mnou. Osud vybral špatný kus do své sbírky, protože já rozhodně nebudu skákat, jak nějaká neviditelná síla píská.
„Ale ony cítí emoce, Letty. Ty pozitivní. Negativní emoce tě nutí se plést do věcí. Matky jsou pozorovatelky. Zasahovaly do života a smrti jen v extrémních případech, se kterými si ostatní stvoření nedokázali poradit," můj ochránce se mě snaží přesvědčit k přijmutí mého osudu, ale já jsem stejně na pochybách. Moje hlava je plná chaosu. Úzkosti mě doprovází na každém rohu, ale nechci být omezena jen na šťastného pozorovatele. Jsem zvyklá na ten neklid, ve kterém nacházím útěchu. Co jsem bez bolesti? Nebyla bych to já.
„Ne," znovu odmítnu nabídku osudu.
„Přichází zlo, Letty. Velké zlo," promluví Rae znepokojením v hlase. Jeho slova zní naléhavě a jasně. „Cítíš to. Tvoje schopnosti se probouzí, protože přijde někdo, kdo bude mí tu moc vyhladit polovinu vesmíru. Ty tomu musíš zabránit dříve, než se to stane." Jeho slova mnou pronikají jako hromový zvuk v tichém večeru. Záporně zavrtím hlavou.
„Vzpomeň si na Lokiho. Víš, že to není on. Někdo ho ovládá. Ten někdo se sem snaží dostat. Ovládnout tvou planetu," vyhrkne. Zamračím se. Z jeho výrazu mám pocit, že mi říká víc, než by měl. Nebo má jen strach z toho čehosi o čem mluví. Nemůžu mu však odporovat. V hlavě se mi vybaví vzpomínky na Lokiho. Na ten temný stín aury kolem něj. Na jeho neustálý vyčerpaný obličej.
„Kdo je to? Kdo ho ovládá?" Rae zavrtí hlavou, což ve mně probudí zoufalost.
„Nevím, ty jsi ta, která dokáže vidět budoucnost," odpoví rychle ochránce. I na něm je zjevné, že tahle situace pro něj není příjemná.
„Cože?" zareaguji překvapeně, nedokáži pochopit, jakým způsobem bych měla být schopná nahlížet do budoucnosti.
„Tvoje kresby. Vše, co jsi nakreslila, se jednoho dnes stane." To není možné. Kreslení je pro mě terapie. Dostává mě to z depresí. Nemaluju, protože vidím budoucnost.
„Když se podvolím těm stupidním pravidlům budu moct tu hrozbu zastavit?" odhodlám se po chvíli promluvit.
„Ano, ale tvoje cesta za naplněným tvého osudu je dlouhá. Čeká tě ještě spousta proměn. Některé budou rychle za sebou. Některé budou od sebe rozděleny o desítky let," jeho hlas je vážní a znepokojivý. S každým slovem, co vysloví, se do mě vpíjí další a další nejistota. Je to, jako by mi pod nohama praskala pevná půda, a já se pomalu propadám do temných vod neznáma.
„Já nemám desítky let na to, abych dostatečně zmutovala. Loki je ve svém plánu dost sebejistý, brzy toho nepřítele přivede," vyhrknu zoufale. Mezi obočím se mi vytvoří vráska z toho, jak se mračím. Rae protočí očima.
„Kdybys dostala všechny schopnosti najednou, tak ti praskne hlava z toho všeho vědění. Ta moc, kterou ti teď Matky uvolní, ti bude stačit na porážku té bytosti," vysvětlí Rae s jistotou v hlase, zatímco jeho oči září nadějí, že tuhle situaci odkývám.
„Počkej," skočím mu do řeči, „řekl jsi, že já nesmím zabíjet." Nechápu, o co se teď snaží. Zmanipulovat mě?
„Každé pravidlo má svou skulinu. Pro zachování řádu to smíš udělat," odpoví Rae chladně, jeho hlas proniká napětím a vážností. Moje tvář ztvrdne, když přemýšlím nad tím, co mi právě řekl. Celá tahle situace mi začíná pěkné lézt na nervy.
„Kdo bude další Matka?" zeptám se naplněná neklidem. Ochránce pokrčí rameny.
„Jsou vybrány náhodně, když hrozí nebezpečí. Další se může objevit klidně za tisíc let."
„Co se stane, pokud tohle odmítnu?" zkoumám dál situaci, s myslí plnou obav. Jsem zahnána do úzkých. Chci svou maminku. Tak strašně moc ráda bych se jí schoulila do náruči. Chybí mi ten pocit bezpečí.
„Nemáš na výběr. Ta moc ti bude dána do rukou tak jako tak. Tvé srdce není plné temnoty. Víme, že ho zastavíš i kdybys za to měla zaplatit vlastním životem. Problém je ten, že v momentě, kdy svou moc zneužiješ, budeš potrestána. Nebude to smrt, co by tě čekala, ale nekonečná muka. Za každé neuposlechnutí budeš trpět," vysvětluje Rae s vážným výrazem, jeho slova zanechávají v mé mysli nesmazatelný otisk.
„Dobře, přijímám první pravidlo. Nikdy nikomu nevezmu život, pokud to stvoření neovlivní chod multiversu," řeknu s ledovým klidem, i když uvnitř zuří nejistota. Tuhle bitu o svobodu jsem prohrála na plné čáře. Nemám ani šanci s ním smlouvat. Tyhle vody jsou neprozkoumané. Můj průvodce vypadá, že si oddechl. Jeho výraz se uvolní. Nemůžu se zbavit pocit, že mi připomíná sochu. Jeho tvář je jak vytesaná z kamene.
„Až se vzbudíš, pravděpodobně ucítíš nějakou bolest. Tvoje duše bude teď tady se mnou, abych tě provedl prvními kroky tvých schopností, které nabudeš po tvém probuzení. Měla bys je hned ovládat. Bude to pro tebe přirozené, ale i tak musíš cvičit. Sama se musíš rozvíjet."
„Dobře," souhlasím.